Křest Páně (1. neděle v mezidobí) Hl.Životice, Pustějov, Kujavy 9.1.2022
Iz 40,1-11 Ž 104 Tit 2,11-3,7 Lk 3,15-22
V dnešním úryvku z Lukášova evangelia se hovoří o dvou křtech: o křtu, který Ježíš přijímá; a křtu, který přislibuje... Mluví se o Ježíšově křtu a našem křtu... O tom prvním se hovoří jako o historické události, o tom druhém se mluví směrem do budoucna jako o příslibu: „On vás bude křtít Duchem Svatým a ohněm.“... Křest, který Ježíš přijímá je ještě „starým“ křtem vodou Jana Křtitele, ale skutečnost, že na něj Duch svatý sestoupil v tělesné podobě jako holubice, učinila z tohoto křtu křest „nový“, první křest v Duchu Svatém... V Jordánu to nebyla voda, která by posvětila Ježíše, ale byl to Ježíš, který posvětil vodu – a tím i všechny vody světa... Duch Svatý sestupuje na lidské stvoření a to se stává „milovaným synem“, nebo-li „dítětem Božím“ ve kterém nachází Otec zalíbení... Křest byl a doposud je mnohými křesťany vnímaný jako dárkový balíček, který nám byl sice kdysi darován, ale nebyl zatím rozbalen a otevřen... Vlastníme balíček, ale neznáme dar, který je uvnitř... Když neznáme dar, nevíme ani o tom, že jsme bohatí - nemyslíme na vděčnost, chválu a radost z něho... Už jsme Božími dětmi, ale nevíme o tom... - Dnes (kdy jsi připomínáme křest) bychom rozhodně už měli rozvázat tento zabalený dar a opětovně se ponořit do vody našeho křtu... Boží dary se pro nás stávají pravé a účinné až v okamžiku, kdy je my sami díky působení Ducha Svatého vezmeme na vědomí a s vírou je přijmeme... To je možné jenom díky tomu, že Ježíšův křest je křtem „v Duchu Svatém“ a Duch Svatý nesteče pryč jako voda, ale zůstává a může se vracet; a znovu a znovu zapalovat jako žhavé uhlíky... Nestali jsme se (podobně jako se děti hned nestanou dospělými) krásnými a dobře zformovanými Božími dětmi hned dnem našeho křtu, ale přijali jsme jenom moc stát se jimi, jak říká apoštol Jan: „Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno“ (Jan 1,12)... Moc: tedy ne dar přijatý pouze pasivně, který se s plynoucím časem může jenom opotřebovat nebo ztratit..., ale spíše dar spolupráce a spoluodpovědnosti za spásu... Stát se: tedy moc, která v sobě zahrnuje rozvoj, zrání a osobní úsilí... - Je důležité, abychom přešli z čistě statického chápání svátosti křtu a křesťanského života k uchopení dynamického růstu v životě z víry, a to nejen na intelektuální rovině (učit se stále lépe tomu, co se má věřit); ale především na rovině praktické (žít to, co jsme se naučili)... Učinit z víry vlastní živoucí součást, kritérium posuzování a motiv rozhodování: jenom tak se dá přijít ke světlu; připodobnit se ke Kristu a stávat se „dětmi Božími“...
(na úvod mše vynechat úkon kajícnosti, a místo vyznání víry obnova křestních slibů):
Mnozí jsme byli pokřtěni jako malé dítě; a stali jsme se Božími dětmi... Ale všichni máme slovem i životem neustále vydávat před světem svědectví o Kristu... Když tedy podle své víry přijímáme tento úkol, rozpomeňme se na svůj křest, zřekněme se hříchu a vyznejme víru v Krista Ježíše; neboť to je víra celé církve... (Obnovme tedy své křestní sliby; budeme odpovídat každý za sebe), ptám se: