8. neděle v mezidobí A, Pustějov, Kujavy, Bílov 2.3.2014
Iz 49,14n Ž 62 1 Kor 4,1-5 Mt 6,24-34
Když člověk trpí, nebo se mu děje něco špatného, když prožívá opuštěnost, tehdy má tendenci říci: „Hospodin mě opustil!“ Někdy si i staří lidé povzdechnou, když se cítí již nasyceni životem a smrt nepřichází: „Asi na mě Pán Bůh zapomněl.“ – Může však Bůh na nás opravdu zapomenout? Sám Bůh se slovy proroka v prvním čtení brání: „Copak může zapomenout žena na své nemluvně; není ji líto syna vlastního těla? I kdyby ona zapomněla, já přece na tebe nezapomenu!“ - Je to jedno z nejútěšnějších starozákonních míst. Obraz manželství jako zobrazení věrné lásky k (nevěrnému) lidu se vyskytuje ve Starém zákoně vícekrát. Zde jde Boží slovo ještě dál, když ujišťuje o věrnosti Hospodina vůči nevěrnému lidu obrazem matky a dítěte. Mateřská láska je zde samozřejmě viděna jako prototyp lásky nejen věrné a spolehlivé, ale také nezasloužené. Bůh nám v tomto čtení zjevuje, že není jen otcem ale je v něm stejně zastoupeno i mateřství. On nám nejen existenci dává, ale nás i v existenci udržuje. A přece v naší době se setkáváme s tím, co v předchozích dobách nebylo ani myslitelné a představitelné. Možná právě pro naši dobu zaznívá ten zvláštní dodatek: „I kdyby ona zapomněla, já přece na tebe nezapomenu.“ Zkušenost potvrzuje, že ani potrat nekončí zapomenutím a žena stále myslí na dítě, které potratila. Vzniklo dokonce jakési rčení, které to vystihuje: „Těhotenství trvá devět měsíců, ale potrat po celý život.“
Podívejme se jen kolem sebe: na dokonalost přírody; na množství darů, kterými každý z nás disponuje… Či nevidíme všude tam stopy Boží lásky? Z toho vyplývá, že Bůh opravdu nezapomíná. To, že jsme a že existujeme, je ovocem jeho pozornosti a lásky. I když se nám v určitých životních okolnostech může zdát, že jsme ponecháni slepému osudu, přece tomu tak není. Bůh o nás ví a chrání nás a je při nás, i když si to neuvědomujeme…
Díky Bohu však existuje i určitá forma dobrovolné Boží zapomnětlivosti. Boží Slovo skrze proroka Ezechiela říká, že když se hříšník odvrátí od svých zlých cest, Bůh si na jeho hříchy víc nevzpomene! Toto je zapomnětlivost Lásky, že nechce myslet na zlo. - Z této Boží zapomnětlivosti se těšme a čiňme pokání. Bůh ustavičně myslí na nás, jsme stále předmětem jeho absolutní Lásky a tedy i my stále na něj mysleme s láskou a vděčností…