5. velikonoční neděle Hl.Životice, Pustějov, Kujavy 10.5.2020
Sk 6,1-7 Ž 33 1 Pt 2,4-9 Jn 14,1-12
V závěrečných nedělích velikonoční doby nasloucháme slovům z řeči na rozloučenou podle čtvrtého evangelia (srov. Jan 13,31–16,33), kterou Ježíš pronesl na konci poslední večeře s učedníky. Těmito slovy k nám však už promlouvá ne Kristus vedený na zabití, ale vzkříšený a oslavený Pán – shrnující tedy celé poselství svého evangelia a vytvářející tak most mezi jeho pozemským životem a jeho druhým příchodem ve slávě... Ježíš se loučí se svými. Odchází z viditelného světa. Není to žádné dojemné loučení. Ježíš chce ty, které miluje, zasvětit do božského společenství se svým Otcem. "Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec je ve mně"... Kristus říká učedníkům, že se nemusejí ničeho bát. To, co se mu stane, je cestou k Otci, do jeho náruče... Před ním touto cestou ještě nikdo z lidí nešel, a proto do jejího cíle také ještě nikdo nemůže přijít. Nikdo tou cestou nešel, protože mu v tom bránil prvotní a osobní hřích. Kristus byl první s lidskou přirozeností, kdo tuto cestu vyšlapal. A kvůli tomu i přišel – aby pro všechny, kdo kdy žili, žijí či budou žít, otevřel možnost navrátit se do Otcova domu a jeho náruče... Učedníci se nemají divit ničemu, co Ježíše na této cestě potká. A nemají se divit ani tomu, když je na jejich vlastní cestě za Kristem budou potkávat podobně náročné překážky. To je totiž známka správného směru. Nesmíme se lekat, bát či snad vracet zpět. Kristus šel před námi a nyní je schopen každého, kdo se rozhodne vytrvat, posílit Boží milostí a silou skrze Ducha Svatého. Abychom si neustále připomínali, kudy vede ta správná cesta, je třeba mít svůj zrak upřený na Krista, a to jak ten fyzický, tak i ten, který se nachází v našem srdci. Každý, kdo z Boží síly vytrvá, bude jednou prožívat totéž co Syn. Skrze něho budeme v Otci a on v nás...