4. postní neděle C Kujavy, Pustějov, Hl.Životice, 31.3.2019
Joz 5,9-12 Ž 34 2 Kor 5,17-21 Lk 15,1-32
Můj Otče, vím, že jsi kdesi tam daleko přes propast prostoru i času... Kdybys jen věděl, co teď prožívá tvůj marnotratný syn? I když tě nevidím, vím, že ty to víš! - Jak je to dávno, co jsem ještě tvému domu říkal „doma“. Už si ani nedovedu vybavit tvou tvář... Ale vždyť od křtu nosím v duši její obraz! - Můj Otče, bylo snad něco tak nedostižného, aby mi to u tebe chybělo? A přece jsem se díval často přes humna a snažil se dohlédnout za obzor; prý tam byla tráva zelenější, jídlo chutnější, vzduch čistší a život veselejší... - Můj Otče, proč jsem na tvou tvář vlastně zapomněl a odešel od tebe? Měl jsem se dobře – aspoň chvíli. Krátkou. Kratičkou... Chtěl jsem všechno mít – a ztratil jsem všechno!... - Chtěl jsem žít, prožívat, užívat... – a teď nemám nic! - Pasák vepřů je tu míň než zvíře. Nikdo se o mě nezajímá, pro nikoho nic neznamenám... - Otče můj, Otče můj, proč jsem tě jen opustil?... - Ne, u toho nemohu zůstat! Utopil bych se v bahně vlastního zoufalství. Zahynul bych hlady a bídou, zahynul bych hrůzou z dalšího ponižování, zahynul bych děsem z představy, kam ještě bych mohl klesnout... - Můj Otče, včera vál vítr z naší strany, od mého bývalého domova... Zdálo se mi, že v jeho hukotu zazníval tvůj milosrdný hlas... Byl jsi to ty? Ano, vím to!... I když jsem nechtěl být tvým synem, Tys přesto všechno nepřestal jsi být mým otcem... - Můj Otče, ale copak mohu se k tobě vrátit? Zradil jsem přeci tvou důvěru, plivl jsem ti svými slovy i postoji do tváře, zničil jsem všechno, cos pro mě chystal... - Takhle se před tebe nemohu postavit. Ale přece půjdu. Když nemohu před tebou obstát, snad mohu aspoň padnout k zemi, ke tvým nohám... - Kladu si klíčovou otázku: je možné, že bys mi mohl odpustit? Ano, vím, že ačkoli můj hřích je veliký, Tys však milosrdný a odpouštějící; ty, Otče, nepohrdneš zkroušeným a pokorným srdcem... - Můj Otče, vstanu a půjdu. Nemám na vybranou. Jsem zoufalý, a zoufalí lidé dělají zoufalé věci... Vstanu a půjdu, třeba bosý, vyzáblý a v hadrech. Půjdu za tebou, protože jsem sice člověk, který ztratil téměř všechno, co lidé ztratit mohou, ale jedno mi zůstalo: mohu ti stále ještě říci: Můj Otče! Milosrdenství otvírá duši člověka k svobodě, která nás uschopňuje k vděčnosti za užívání darů, které nám Bůh dává. Jsme Bohem milovaní!. Nemáme se tedy sami sebe zatracovat, vždyť Boží milosrdenství je jako hostina připravená pro každého. Pro každého marnotratného syna a dceru; a také i pro každého staršího syna - přesvědčeného o své spravedlnosti... Otevřeme se milosrdenství; a „radujme se, protože byl mrtev, a zase žije...“