Všech svatých, Hl.Životice, Pustějov, Kujavy 1.11.2016
V prvním čtení jsme slyšeli o vizi oněch „zachráněných, kteří jsou ze všech národů a plemen“, čímž Jan připomíná univerzálnost spásy... Řekl bych, že dnes při slavnosti Všech svatých se tito naši bratři a sestry v nebi radují mnohem víc, než když oslavujeme někoho z nich jednotlivě; protože svatost je totiž v ostrém protikladu k úzkoprsému individualismu a otevírá člověka k ničím neohraničenému přijetí celého lidského pokolení do sféry lásky, tedy jinými slovy podstatou svatosti je otevření se společenství v lásce... Žít po vzoru svatých z kalendáře, to se dnes nedá. Každý člověk žije a jedná v duchu a prostředí své doby. V tom byli dětmi své doby i všichni světci. My dnes samozřejmě nemůžeme žít anebo se oblékat v duchu středověku nebo jiné minulé doby. Ale přece jenom jejich hrdinské ctnosti, jejich víru, naději a lásku žít můžeme a máme - tady, v dnešním světě a dnešním způsobem... – Být svatým můžeme třeba: když budeme vlídní k druhým; svědomití v práci; když bude na nás spolehnutí. Svatí nemluví zbytečně s lidmi, ale více s Bohem o lidech... Znají svou víru z osobního přesvědčení, vědí, proč věří v Boha, a umějí odpovědět na běžné námitky proti víře. Dnešní svatý je kliďas, který běžné denní mrzutosti řeší spíše žertem a s humorem než rozčilováním. Je si vědom toho, že nad událostmi tohoto světa je Bůh, který i zlé umí obrátit v dobré... Svatí nekritizují lidi kolem sebe; neodsuzují je, ale snaží se je pochopit a pomoci jim. Svatí nemluví do větru, aby se jen klábosilo. Svatý nikdy také neslibuje něco, o čem ví, že by to nemohl splnit. Před druhými se nevytahuje a snaží se mluvit co nejméně o sobě; ani na druhé nežárlí. Nevšímá si také toho, co o něm říkají druzí za jeho zády. Když mu někdo něco vytkne, přemýšlí o tom, co napravit, a má-li opravdu nějakou chybu, snaží se ji odstranit a snaží se, aby nepůsobil špatným dojmem na druhé. Také se nehádá, i když ví, že pravdu má on. Řekne prostě své mínění a to stačí. Samozřejmě, že nikomu své mínění nevnucuje, působí také na ty druhé svým příkladem, svou osobností. Svatý se snaží denně vytvořit ze sebe lepšího člověka, lepší podobu křesťana. A v poslední řadě poznávací značkou světců mezi námi je, že ačkoli všechny krásné zásady sice přijali za zásady svého života, ale když se jim ještě nedaří je vždy zachovávat a třeba klopýtnou; s pokorou prosí o odpuštění a začnou znovu a znovu... Vědí, že i ti největší světci jsou omilostnění hříšníci - tedy lidé jako my. A tato poslední poznávací známka světců dnešní doby otvírá dveře k cestě za svatostí i nám všem. - A tak si ještě jednou zopakujme radostnou zvěst dnešního svátku: Svatí nejsou svatí proto, že nikdy neklesli, jsou svatí proto, že po každém pádu vždy znova povstali k novému úsilí, a to můžeme dělat i my. Buďme svatí.
Věrní zesnulí, Hl.Životice, Pustějov, Kujavy 2.11.2016
Vzpomínáme dnes na všechny věrné zemřelé, jak je oficiálně nazývána jejich památka. Ale uznejte sami, na ty tzv. „nevěrné“ bychom vzpomenout nemohli, neměli, nebo dokonce nesměli? A navíc, kdo zůstal věrný, ví jenom Pán... Vzpomínáme dnes zkrátka na všechny, kteří nás předešli a jejichž další existence je našim smyslům nepřístupná. Jako křesťané tento den nejenom „vzpomínáme“. To by bylo málo. Právě proto, že pevně věříme v trvalé společenství se zemřelými, prosíme Boha, aby jim odpustil všechnu nevěru, které se během pozemského života dopustili a kterou ve své nynější situaci už sami napravit nijak nemohou. Modlitba za zemřelé patří k nejstarší křesťanské tradici a koná se nejen dnes, ale vlastně při každém slavení mše svaté... Je jistě dobré v těchto dnech vzpomenout na naše mrtvé blízké a uctít jejich památku vyzdobením místa jejich posledního odpočinku. Musíme si ale přiznat, že to má efekt spíše pro nás, žijící. To, co od nás naši mrtví očekávají, po čem prahnou a na co jsou ve své bezmocnosti odkázáni, je právě naše modlitba a oběti, které mají za cíl prolomit stavidla Božího milosrdenství...
pátek po 31. neděli v mezidobí, Hl.Životice 4.11.2016, Flp 3,17-4,1
Pavel povzbuzuje Filipany ale i nás, abychom ve víře „pevně stáli“, protože tam, kam směřujeme (a o co nám má především jít) je že „máme svou vlast v nebi“...
sobota po 31. neděli v mezidobí, Pustějov, 4.11.2016, Flp 4,10-19
Bůh nám dává své dary nezištně, proto i my máme hledat možnosti, jak se o ně s druhými podělit, byť to budou zdánlivě jen pouhé maličkosti...