3. velikonoční neděle, Pustějov, Kujavy, Bílov 4.5.2014
Sk 2,14-28 Ž 16 1 Pt 1,17-21 Lk 24,13-35
Co si můžeme více přát, než potkat Krista na našich cestách života? Když někdo spěchá a je zabrán do různých myšlenek, uniká mu obvykle vše, co je kolem. - Cesta emauzských učedníků je i pro nás cestou k poznání Krista…
Tito dva učedníci nebyli tvrdošíjní a nevěřící. Jsou to spíše dva lidé na cestě. Doufali v Ježíše jako v mesiáše; a nakonec zažili velké zklamání: byl popraven… Nezbývá tedy nic jiné, než se vrátit zpátky do obyčejného života. Nejsou však lhostejní k tomu, co se právě stalo v Jeruzalémě o velikonocích, a proto o tom cestou hovoří. A vtom se k nim připojí neznámý poutník. „Neznámému“ ve skutečnosti nejde o to, aby se dověděl něco nového, ale chce nechat vylít srdce učedníků, která byla plná zklamání a hořkosti. On chce přijít právě do těchto citů, myšlenek a zranění... Do těch míst touží přinést své uzdravující slovo. Ano, tento poutník mohl zvolit jinou cestu, jak je přivést k porozumění a k víře: mohl se jim třeba dát hned poznat. On však zvolil jiný pedagogicko-psychologický postup: skrze Písmo a Eucharistii. A jeho výklad Písma není suchý, ani nudný, ale je to výklad, který rozhořívá srdce… Učedníci se cítí vedle tohoto neznámého člověka dobře, a proto chtějí, aby s nimi zůstal. A jejich prosba nevyjde naprázdno a dočkají se něčeho nečekaného: u stolu při lámání chleba se poutník konečně dá poznat. A ihned jim zmizí z očí: protože už ho nepotřebují mít před sebou - protože ho vidí srdcem a mají ho v srdci… Toto setkání je tak strhující, že nemohou mlčet o tom, co viděli a slyšeli, a proto se rychle vydají na cestu k apoštolům (ještě tu hodinu se vrátili a potvrzovali, že Ježíš žije!).
I nás toto velikonoční období chce léčit ze svých vnitřních zraněních a zve nás, abychom nově odhalili Krista v jeho slově i v Eucharistii a pak byli svědky jeho radostné zvěsti…