3. postní neděle A Hl.Životice, Pustějov, Kujavy, 15.3.2020
2M 17,3-7 Ž 95 Ř ím 5,1-8 Jn 4,5-42
I.)
Samařanka v Ježíši neviděla naprosto nic, čím by jí mohl být prospěšný. Potřebovala jenom nabrat vodu a vědro měla své. On žádné neměl, a přesto jí nabídl vodu, po které již nikdy nebude žíznit – a ona mu pochopitelně nevěřila. Jak by mohla, když viděla jeho prázdné ruce?! Až po nějaké chvíli společného dialogu se stalo něco, co zcela změnilo její pohled na Krista. Ke změně jejího názoru na Ježíše a jeho přínosu pro její život nepomohla nějaká náboženská diskuze, ale zcela osobní (docela až nepříjemné) Ježíšovo sdělení o několika mužích, se kterými postupně žila. Nejspíš to nebyly úplně košer vztahy, protože šla pro vodu v poledne, tedy v době největšího horka. Ženy obvykle chodívaly pro vodu společně, a to buď brzy ráno, nebo večer. Ona s nimi nechodila. Pravděpodobně se styděla a byla ostatními odmítána... Zjištění, že Ježíš ví o jejím životě úplně všechno, a přesto prolomil společenská tabu ve vztahu mezi Židy i Samařany a požádal ji o vodu, ji přesvědčilo, že se nad ní nepohoršuje ani ji neodsuzuje. Naopak, chce a může naplnit její život něčím, co uhasí žízeň po lásce a přijetí, již nebylo schopno naplnit ani pět mužů, které měla... Žijeme ve světě, kde naprostá většina našich bližních neví a ani vlastně nedovede pochopit, proč by měla věřit Bohu? K čemu by jim to v praktickém životě bylo?... Domnívají se, že Bůh je někým, kdo má prázdné ruce. Žádné přesvědčování nepomůže... - Jediné, co může pomoci, je ukázat druhým na vlastním životě, kým je pro nás Bůh: že není jen kulturní výplní, pozůstatkem dávné výchovy nebo jen partou fajn lidí ve farnosti... Kým je pro mne Kristus, když si odmyslím bezva lidi z farnosti? Co přinesl do mého života? Bez čeho se nedovedu obejít, kdyby farnost zmizela (zvláště teď, když je vyhlášen nouzový stav a bude zavřený kostel, budeme bez společenství a budeme bez svátostí? Opravdu vydávám svým životem svědectví a piji z pramene, po kterém už nikdy nezakusím žízeň? trvalý jáhen Ing. Martin Lejsal
II.) (pro katechumeny)
Každý víme, co je to žízeň, a každý víme, že člověk, aby byl zdravý, musí pít. Avšak i když je toto všem naprosto jasné, přesto víme, že zvláště dětem nebo naopak hodně starým a nemocným lidem je potřeba (to, že musí dostatečně pít) často připomínat... Právě takto nám naši žízeň dnes připomíná Pán Ježíš. "Dej mi napit." - to jsou první Ježíšova slova k samařské ženě z dnešního příběhu. - Ježíš svojí žízní probouzí žízeň ženy... Tato žena jistě sama vnímala svoji vyprahlost, avšak Ježíšova slova jakoby prolomila hráz jejího studu a otevřela její srdce pro rozhovor s Pánem. Žízeň ženy není jen probuzena Ježíšovou potřebou (jeho žízní), ale začíná jí být v tom samém okamžiku také uhášena... Dnešní neděle, kdy naše katechumenka udělá další krok ke křtu, nás (ať už se na křest připravujeme nebo ať už jsme byli pokřtěni dávno) může nás tedy na naší namáhavé cestě osvěžit právě tím, že si uvědomíme nejen svoji žízeň po Bohu, ale především žízeň Ježíše po nás. Toto je naprosto klíčové: prožít, že je zde někdo, kdo po mě touží celým srdcem, někdo, kdo se mi touží dát a kdo mě touží přijmout, a to dokonce i s celou mojí minulostí... Ježíšovo "Dej mi napit" je předznamenáním jeho "Žiznim!", které zvolal v poslední hodině na kříži. On nás bezpodmínečně miluje, on prahne po dobru a kráse, která je skryta v hlubině srdce každého z nás. Dejme napít Ježíši a dovolme tak vytrysknout prameni Boží lásky, která nám byla "vylita do srdce skrze Ducha svatého, "jak nás učí apoštol Pavel... --- Vraťme se v duchu k okamžiku, kdy jsme sami na sobě pocítili tento dotyk Boží lásky. Rozpomeňme se na chvíli, kdy nám bylo dobře v Boží blízkos-ti, a rozhodli jsme se jít za tímto tichým hlasem. Vybavme si znovu okamžik, kdy jsme byli uchváceni Ježíšem, kdy jsme si řekli: "To je on, kdo může uhasit moji vnitřní žízeň!" - A pokud jsme snad ještě takový okamžik neprožili, pokorně se samařskou ženou prosme o tuto vodu života...
P. Jakub Tůma