4. postní neděle B
Hl.Životice, Pustějov, Kujavy, 15.3.2015
(3.tématická o Eucharistii)
Jako třetí téma, o kterém budeme dnes uvažovat je: „EUCHARISTIE A SOLIDARITA“.
Lhostejnost a individualismus je rakovinou naší doby. – Naopak, Eucharistie vybízí k vnímavosti a angažovanosti ve vztahu k lidské nouzi. Ve společenství církve usilujeme o aktivní zodpovědnost za sebe navzájem. Jsme Bohem obdarováni různými dary, jež jsou nám však dány ke službě. Láska k bližním vyjádřená konkrétními skutky je "lakmusovým papírkem" pravdivosti naší lásky k Bohu… - Posíleni eucharistickým pokrmem následujeme (pří¬klad) našeho Pána Ježíše Krista, který prokazuje lásku až do krajnosti (srov. J 13,1). Vrcholem našeho křesťanského života je setkání se živým Bohem při mši svaté - v Božím slově a v eucharistii, ve které se nám dává za pokrm. Tím, že se sytíme jeho Tělem a Krví, vytváříme společenství; z anonymního davu se stává zcela konkrétní duchovní rodina. Ne nadarmo se říká, že eucharistie je svátostí společenství. V eucharistii se totiž Kristus spojuje nejen se mnou, ale i s tím, kdo žije po mém boku, tedy s mým bližním, takže všichni tvoříme "jedno tělo"…
Slavení eucharistie není obřadem, ale událostí, při níž se stáváme Kristovým tělem. Bylo by asi velmi málo dostát "povinnosti" zúčastnit se nedělní mše bez lásky a solidarity s bližními. Pokud chceme, aby naše křesťanství bylo přesvědčivé a pravdivé, nestačí jen mluvit o tom, jak je důležité chodit pravidelně do kostela a ke svátostem. Svět čeká na naše svědectví: jak říká sv. Jakub: „víra bez skutků je mrtvá“ (Jak 2,26), neboť Ježíš řekl: "Měl jsem hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít; byl jsem na cestě, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě; byl jsem nemocen a navští¬vili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně" (Mt 25,35-36). - Eucha¬ristie je tedy školou lásky a solidarity. Ten, kdo se živí Kristovým Tělem, nemůže zůstat lhostejný vůči těm, kterým se nedostává každodenního chleba, vždyť se modlíme: "Chléb náš vezdejší dej nám dnes", ale k tomu Bůh potřebuje i naše ruce, proto rozjímat o eucharistii a solidaritě je zároveň výzvou růst v konkrétní pozornosti vůči našim bližním…
Sv. Jan říká: „Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milo¬vat Boha, kterého nevidí. A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra“ (1 J 4,20-21). - Prosme si tedy o milost, aby nám eucharistie byla vždy podnětem ke každo¬dennímu následování Pána, aby proměňovala naše srdce a učila nás dělit se se svými bližními o to, co máme a co jsme; vždyť Bůh nás denně nekonečně obdarovává. Dává nám to nejvzácnější. Dává nám sebe, neboť „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (J 3,16). - Při poslední večeři, kdy Pán ustanovil eucharistii, zdůrazňuje v "konsekračních" slovech, že se jeho Tělo "vydává" a jeho Krev "prolévá". Ježíš se nám cele dává v této svátosti, proto "následovat Ježíše" znamená také se vydávat pro druhé…