29. neděle v mezidobí, Hl.Životice, Pustějov, Kujavy 20.10.2019
2 M 17,8-13 Ž 121 2 Tim 3,14-4,2 Lk 18,1-8
Dnešní evangelium je pozváním k vytrvalé modlitbě bez přestání. Ve vyprávění vystupují dvě osobnosti. Soudce, který se nikoho nebojí; a chudá, bezbranná vdova, typická představitelka těch, kdo v biblickém světě žijí v nouzi a na okraji společnosti... - Pomoci jí mohl jedině soudce. A jelikož věděla o jeho moci a možnostech, nedala se odradit tím, že na její prosbu hned nereagoval, ale vytrvala ve svých prosbách, dokud nepovolil... Tento příběh nás učí něco podstatného o víře. Nikoli však to, že víra je „hra na páku (anebo přetahování)“ s Hospodinem: když vytrváme a patřičně přitlačíme, on jednou povolí... Ne, to by byl špatný obraz o Bohu. Víra, o které nás Kristus chce něco naučit, je přesvědčení, že kromě Hospodina neexistuje nikdo jiný, kdo by se nás zastal a pomohl nám s jakýmkoli problémem. - Ano, Bůh nás vyslyší vždy, ale ne často tak, jak bychom si to přáli my... On nás vyslyší vždy, ale ve vztahu k věčnosti - tedy naší spáse... „Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“ Víme, že Ježíš se s oblibou nazýval Synem člověka. Bude to tedy on, kdo se nás v okamžiku svého příchodu zeptá na naši víru... On je také ten, „který je, který byl a který přijde“ (Zj 1,4). Musíme si tedy klást otázku: zda v něho věříme už nyní a zde?; a jak vlastně v něho věříme? Stav i životnost naší víry můžeme ověřit v modlitbě. Modlitba znamená především naslouchat Božímu Slovu a přimlouvat se za bližní (třeba tak, jako Mojžíš v prvním čtení, tedy stále a vytrvale)... Kdo přijal poklad víry, nemůže se zbavit touhy tuto víru předávat všem lidem. - Jak křesťan věří, tak se modlí a žije; ale platí to i opačně: jak se kdo modlí, tak i věří i žije... Víra se projevuje modlitbou, láskou k církvi a k svátostem... „Bůh je Otec; Bůh je přítel; Bůh je soudce. Je to Otec, jehož něžnost je bez hranic; a jehož moc je láska. Je to přítel, jehož láska se nemění a je připravena vyhovět všem našim potřebám. Je to vždy spravedlivý soudce, kterého dojímají naše pokorné prosby a má snahu na ně odpovědět. Chce naše naléhání; žádá si naše výzvy; dožaduje se našich proseb, aby si mohl být jistý naší láskou; abychom zakusili důkaz o jeho existenci...“ (srovnej Augustin Guillerand, Duchovní spisy, v: Cesta kontemplace. Antologie kartuziánských autorů, Cinisello B. 1986, 56n, passim). - Pane Ježíši, během svého pozemského života jsi přednášel s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby. Víš tedy, z jakých hlubin může vystupovat volání člověka k Otcově tváři. Nauč nás vytrvalé modlitbě, která nedbá na únavu a malomyslnost, která vytrvává, i když Bůh zdánlivě mlčí a je jakoby lhostejný. Dej, ať z tvého daru čerpáme sílu v prosbách vytrvat; ať zlo nezadusí hlas naší modlitby, ale ať nám zkušenost tvého kříže dává jistotu, že není noci bez úsvitu vzkříšení. Amen.