29. neděle v mezidobí B Hl.Životice, Pustějov, Kujavy, 21.10.2018
Iz 53,10n Ž 33 Žid 4,14-16 Mk 10,35-45
Je dnešní evangelium o kariéristech? Ano, do jisté míry. Nebo o závistivcích, kteří nebyli dostatečně rychlí? Také by se to tak dalo říci. Možná nás ale toto evangelium uvádí ještě do jiného problému, který není na první pohled tak zřejmý... Jakub a Jan (stejně jako ostatní Kristovi posluchači) věřili, že se jejich Mistr stane co nevidět králem Izraele. Celý život poctivě a tvrdě pracovali. Byli chudí a sotva svým rybolovem uživili své rodiny. Lze pochopit jejich touhu mít se lépe... - Kristus jejich žádost ani neodmítá, ani neschvaluje. Pouze jim ukazuje, že nechápou, jakým způsobem Bůh plní prosby, se kterými se k němu obracíme. Většinou to nebývá pouhým lusknutím prstu... - Prosba Zebedeových synů - a způsob, jakým na ni Ježíš reaguje, nám odhaluje ledacos i o tom, jak s Ježíšem hovoříme v modlitbě my sami; i o tom, jak On naslouchá a odpovídá nám... Ježíš jistě věděl, o co jej chtějí Jakub a Jan požádat. Věděl, že oni vlastně ani nevědí, oč žádají. Přesto jejich prosbu bere vážně: „Co chcete, abych pro vás učinil?“ Bere ji vážně, protože bere vážně každého z nás, každého z nás si nekonečně váží a miluje ho: i s jeho chybami a nesprávným viděním věcí. Ježíš nechává tedy Jakuba a Jana onu prosbu vyslovit, i když je hrubým neporozuměním podstaty jeho království - Ježíš nebude sedět na trůně a nebude mít vedle sebe dva první ministry; bude viset na kříži a jemu po pravici a po levici budou na svých křížích jiní dva odsouzenci... Pokud toto schéma rozhovoru s Ježíšem převedeme do naší osobní roviny, vyplývá z něj, že je legitimní Pána prosit; že naše prosby (někdy i hodně pošetilé!) bere vážně - ovšem pod podmínkou, že tato prosba je doprovázena ochotou jemu naslouchat, vést s ním dialog v modlitbě a stále více a více se snažit chápat Ježíšovu mentalitu, která není z tohoto světa... - V opačném případě se může stát, že touha po něčem (co si chceme vymodlit), úplně přebije naši schopnost naslouchat a rozlišovat, zda je daná věc pro nás vůbec dobrá... V krajním případě se pro nás věc, za kterou prosíme, může nenápadně stát důležitější než samotný Ježíš. Pak už modlitba není dialogem s někým, kdo mne miluje a vidí mnohem dál než já. Bůh se stává pomalinku jen automatem na opravení životních trampot, nebo - a to je ještě horší - automatem na pozemská dobra. A neníli modlitba vyslyšena, pak pochybujeme o Boží dobrotě a o tom, že se o nás stará a záleží mu na nás... Zkusme tedy odpustit Jakubovi a Janovi, že se chtěli hmotně zajistit. Zkusme odpustit těm, kdo jim skrytě záviděli... Pohlédněme raději do svého srdce a uvědomme si, co si my sami ve skutečnosti přejeme... Přijměme Kristův příklad trpělivě, s pokorou a nechme se obdarovat tím, co je pro nás již připraveno....