28. neděle v mezidobí, Hl.Životice, Pustějov, Kujavy 12.10.2014
Iz 25,6-10 Ž 23 Flp 4,12-20 Mt 22,1-14
Příslib o výtečných hodech, jak jsme to slyšeli v prvním čtení, které Hospodin zástupů vystrojí všem národům je součástí takzvané velké izaiášovské apokalypsy (Iz 24 – 27). Ačkoli se v souvislosti se slovem apokalypsa v běžném povědomí vybaví především děsivé a těžce pochopitelné symboly, biblická apokalyptika nepředstavuje starověký ekvivalent současné sci-fi literatury. Smyslem biblických apokalyptických textů (viz Dan, Zj nebo části Iz, Ez, Zach, Jl) není detailně vylíčit strašidelné úkazy, které se mají odehrát v blízké či vzdálené budoucnosti, a tak čtenářům nahnat strach. Naopak, mají ujistit o Boží blízkosti.
Podobenství, v němž Ježíš přirovnává nebeské království ke králi, který vystrojil svatbu svému synovi, nepatří k hrůzostrašnému literárnímu žánru. Svatba v Orientě v té době probíhala mnohem okázaleji, než je zvykem u nás. Byla vyvrcholením života a radosti, kterou svatebčané prožívali a na ni vzpomínali až do smrti. Trvala osm dní a byla tam pozvaná celá vesnice. Proto se ani nedivíme, že Ježíš příklad svatební hostiny použije jako srovnání k Božímu království. V jeho podobenství sám král vysílá služebníky k osobnímu pozvání hostů. A tu evangelium referuje o nevysvětlitelné záhadě: pozvaní nejen že nehorázně odmítli pozvánku, ale dokonce služebníky zavraždili… A nakonec hodovní sál naplní houf pouličních tuláků, aby alespoň připravené jídlo se zkonzumovalo a nezkazilo… - Celý děj nese známky nepravděpodobnosti. Co se tím chce tedy říci? Evangelium odkrývá vztah Boha k člověku, aby tím více odhalil poměr člověka k Bohu. Tento vzájemný vztah Kristus zobrazil orientální svatbou. Mezi řádky evangelia se objevuje Bůh jako milovník člověka. I když ten Bohu často uhýbá a selhává. Přesto ho Pán snáší v jeho nevěře a lhostejnosti. Zve do své hodovní síně všechny lidi, nejen dobré, ale i zlé. V tom je Boží nesmírnost, že se neptá, kdo je jeho lásky hodný a kdo nehodný. Nepřipomíná minulou nevděčnost, nevyčítá. On miluje a volá všechny lidi. Rozhodující je, zda my hlas pozvání uslyšíme. Zda přijmeme Boží lásku a dovedeme ji splácet tou naší slabou láskou. A my si v této souvislosti položme otázky: Je naše víra něco podobného jako svatba? - Je můj vztah k Bohu opravdový? - Kolikrát jsme slyšeli, že Bůh je nejvyšší dobro a štěstí. Je jím opravdu i pro mne? - Pro mnohé je víra souhrnem pouček, příkazů, zákazů, břemenem, přítěží. Čím je pro nás? Zamysleme se a uvědomme si to. To bude začátek a budeme Bohu blíž, abychom jednou mohli být trvale účastní věčné svatební hostiny…