27. neděle v mezidobí Hl.Životice, Pustějov, Kujavy 6.10.2019
Hab 1,2n-2,2-4 Ž 95 2 Tim 1,6-14 Lk 17,5-10
Dnešní první čtení i evangelium mají podobnou formu: Oboje začíná lidským voláním k Bohu. - V případě proroka Habakuka jde spíš o otázku: Proč mi dáváš hledět na bezpráví? Apoštoly zase vznášejí žádost: Dej nám více viry! – Ano, na první pohled je patrné, že v obou případech jde o vážné skutečnosti: Habakukova otázka, ani prosba apoštolů se netýkají maličkostí, ale čehosi, co je vrcholně důležité... - V obou případech se volajícím dostane odpovědi, avšak úplně jiné, než bychom čekali. - Odpověď v prvním čtení zní (zhruba řečeno): "Ještě počkej", a Ježíšova odpověď v evangeliu nám může připadat skoro zbytečná. Učedníci přece vědí, že mají malou víru, jinak by o ni neprosili... --- Abychom pochopili Ježíšovu odpověď na „větší víru“, musíme si nejdřív přečíst i verše, které těm dnešním bezprostředně předcházejí. V nich jsou zaznamenána Kristova slova proti pohoršení; a slova, jimiž své učedníky napomíná, že jestliže proti nim někdo i sedmkrát za den zhřeší, ale přijde a lituje toho, oni mu musí sedmkrát odpustit... - Každý ví, že už jednou odpustit je těžké, zvlášť pokud nás to zranilo. Ale odpustit tomu samému člověku v jeden a ten samý den sedmkrát, to je téměř nemožné... Možná i proto je reakce učedníků okamžitá – to nezvládneme; je to příliš náročné; prosíme, dej nám více víry... - Co jim Kristus říká? - Váš problém nespočívá v tom, že byste neměli dost víry. Váš problém je, že potřebujete jinou víru (ale ne víru typu: snad se ten hříšník obrátí, abych mu nemusel já odpouštět 7x)... A i troška té „jiné víry“ potom dokáže konat věci, které jsou jinak zcela nemožné. A co je to za víru, kterou často nemáme ani za mák? – Je to víra, že jsme služebníci, a ne páni... Potom se odpouští nikoli podle našich, ale podle jeho měřítek. A náš Pán je ten, který, když litujeme, odpouští neustále, každému, cokoli a kdykoli... A pokud tomuto věříme a ještě k tomu jsme jeho služebníci, pak nás tato víra bude pohánět k tomu, aby jsme ne ze svých, ale z jeho sil a lásky konali skutky milosrdenství, k nimž řadíme i odpuštění, které člověk sám od sebe dělat nemůže (a žal, často ani nechce)... Kdo jen trochu, v množství malém jako „hořčičné semínko“, okusí Boží odpouštějící lásku, získává víru, která mu nedá jinak než odpouštět... Taková víra přináší skutky, které (samozřejmě) bez takové víry jsou pak nemožné...