Narození Páně (den), Hl.Životice, Pustějov, Kujavy 25.12.2019, Jn 1,1-18
Člověk je bytost, která si potřebuje s někým povídat – tedy sdílet svůj život a zároveň i naslouchat... Nejde o mluvení s někým (třeba o tzv. „nepodstatných maličkostech“ anebo prázdné tlachaní); ale spíše o zviditelněním toho, co jinak není vidět - opravdového vztahu přátelství a lásky... - Například: když začínají dva lidé spolu chodit, říká se o nich "ti dva spolu mluví"... - A naopak, "nemluvit spolu" je projevem narušení vztahu; toho, že jsme si ublížili, že jsme se uzavřeli sami do sebe – znáte to „tichá domácnost“... V dnešním evangeliu i ve druhém čtení je řeč o SLOVU, které Bůh vy-slovuje vůči lidem. - Vánoc, jsou jakoby dialogem lásky mezi Bohem a člověkem; spojnicí mezi SZ a NZ... Bůh odpovídá na bolestnou lidskou otázku a prosbu o pomoc odpovědí svého Slova, plného milosti a pravdy, které posílá k naší záchraně... Víra a naslouchání Božímu vedení a jeho slovu - je zase odpovědí člověka na Boží volání... Člověk, který odmítá komunikovat s Bohem i druhými, se logicky ocitá v osamělosti. Zdá se, že k něčemu podobnému došlo i v kolektivním měřítku. Jistě, máme přátele, rodiny, spolupracovníky... Jenomže přesto všechno to vypadá, že trpíme jakousi kolektivní osamělostí a odpadem od víry...Vztahy budujeme jen na své lidské schopnosti milovat, a čím dál více zjišťujeme, jak je omezená. Stále méně dokážeme vydržet v trvalém vztahu, i když po něm většina lidí touží. Nejsme už zvyklí odvážit se na riskantní cestu do hlubin našeho srdce, protože tušíme, že bychom tam objevili věci, které by narušily náš image; věci, na které nejsme pyšní...Věci a lidi hodnotíme často jen podle vnějšího vzhledu, a ne podle podstatnějších věcí, které však nejsou na první pohled vidět... - V této atmosféře kolektivní osamělosti se velmi dobře daří té individuální... Z naší strany tedy vládne vůči Bohu často mlčení - buď rozpačité, nebo dané lidskou pýchou, že všechno zvládneme sami, bez Boha... Radostná zpráva Vánoc je ale mimo jiné v tom, že je Boží odpověď lásky přesto stále přítomná. Letos znovu slavíme příchod Božího „Slova, které se stalo tělem“, Božího Syna, který se stal malým dítětem... - Kdo miluje, snaží se znovu navázat kontakt, začít s druhým mluvit, prolomit bariéru, obnovit vztah. Kdo miluje, nepřistupuje na hru tiché domácnosti, neříká "když ty nemluvíš se mnou, já nebudu mluvit s tebou"... - Malé betlémské dítě, Boží Slovo, je neustálý, ni-kdy nekončící pokus o znovunavázání vztahu, vztahu lásky a společenství. Je to Boží odpověď na naše volání, ale zároveň i otázka: "Najde se pro mne místo mezi lidmi? Chce se mnou někdo mluvit?" --- Kéž dokážeme Bohu odpovědět...