20. neděle v mezidobí A Hl.Životice, Pustějov, Kujavy, 16.8.2020
Iz 56, 1-7 Ž 67 Řím 11,13-32 Mt 15,21-28
Celému evangelijnímu příběhu předcházelo odmítnutí Ježíše izraelskými autoritami, proto se vydal na sever - do země pohanů... Syrofeničanka, tedy pohanka, ho úpěnlivě prosila: „Smiluj se nade mnou, Pane, synu Davidův!...“ - Vzývala jej jako Mesiáše, a tak ukázala, že zná naději Izraele; její slova navíc ukazují velkou důvěru v Ježíše. - Mistr jí však nedopověděl... Žena nepřestala volat, až to učedníci nevydrželi a chtěli ji poslat pryč... Po chvilce jejího vytrvalého volání jí Ježíš už sice odpovídá (i když jeho slova vyjadřují odmítnutí a dali by se charakterizovat jako jisté pohrdání)... - Prosící pohanka se neurazí; a Ježíš v její odpovědi rozpoznává hlubokou víru, a proto nakonec mění svůj postoj: „Ženo, jak veliká je tvá víra! Ať se ti stane, jak si přeješ“ - a to slovo způsobí okamžité uzdravení její dcery... A tím se dostáváme k skrytému akcentu dnešního Božího zjevení: že totiž zdánlivé odmítnutí ze strany Boží není automaticky neúspěch; že nevyslyšení prosby může naopak znamenat pro člověka velikou pomoc na jeho cestě k víře - neboť to probouzí víru o to pevnější a hlubší... Zkusme si nyní představit sami sebe na místě oné ženy: Kdyby naše modlitba, zoufalá a nadmíru oprávněná prosba, byla ne nevyslyšena, ale přímo odmítnuta - a ještě s jakýmsi pohrdlivým podtónem: „Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům“ - jak bychom asi reagovali? Samozřejmě se můžeme domnívat, že Ježíš znal velikou hloubku víry oné ženy. Určitě věděl, jak vše dopadne. Jeho odmítání bylo tedy spíše určeno uším těch kolem. A jen tak pod čarou musíme uznat, že se učedníci moc nevyznamenali. Možná Ježíš od nich očekával, že se té ženy ujmou; že ji tedy nějak nejdřív připraví; ukážou cestu k víře – ale oni selhali na celé čáře: „Pošli ji pryč, ať tady nedělá ostudu...“ - I to jsme my, lidé, Ježíšovi následovníci ... --- Evangelium je pozváním vytrvat v dobrém i přesto, že kolem nás jsou zemětřesení a přírodní katastrofy, smrtelné nemoci, nezaměstnanost, zranění z rozvodů a jiné nespravedlnosti... Příklad kananejské ženy je povzbuzením všem, kteří si snad málo uvědomují, že víra je něco o co se musí bojovat...; že víra není až tak samozřejmá a snadná - potřebuje tříbení a něco nás to i stojí... Ale tam kde je (alespoň v zárodku) - tam právě díky nutnosti bojovat a překonávat překážky nejspíš vyroste do podoby podobně příkladné, jakou Ježíš dnes chválí a dává za vzor... A tam, kde dosud víra není vůbec, možná právě jakési odmítání, nezdar, dají člověku šanci, aby si to konečně přiznal a začal o víru usilovat...