2. ADVENTNÍ NEDĚLE C, Hl.Životice, Pustějov, Kujavy 6.12.2015
Bar 5,1-9 Ž 126 Flp 1,4-11 Lk 3,1-6
Čtení druhé adventní neděle nás vedou cestou naděje a toužebného očekávání spásy. - První čtení ústy proroka Barucha vlévá utiskovanému lidu v Ba-bylonském zajetí novou naději, že se vrátí do své země; že Bůh je znova zachrání a spasí... - Pavel děkuje za horlivost křesťanů ve Filipách a prosí, aby ještě více rostla jejich láska a poznání... - Ačkoli z evangelia zaznívají výzvy k pokání, přeci je to prozářené nadějí na blížící se vykoupení...
--- Představte si, že by někdo čekal vzácnou návštěvu; čekal by na někoho, koho má rád. A čekal by na něj někde na samotě, třeba v hájovně v lese. Byla by zima, bylo by asi tak metr sněhu. Co by asi ten člověk udělal? Jistě by prohrnul cestu, a potom by ještě odházel sníh u vrat a udělal by třeba i místo pro auto... A teď si představte, že až by to všechno udělal, že by vypnul zvonek; zamkl dveře a nikoho domů nepustil. Třeba proto, aby mu ta návštěva ne-narušila jeho způsob života, jeho plány... Bláznivé, že? - Proč ale tento podivný příběh?
V evangeliu jsme slyšeli výzvu Jana Křtitele: „Připravte cestu Pánu!“ - Ve Zjevení svatého Jana říká Ježíš: „Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst - já u něho a on umě.“ (Zjv 3,20) Dveře našeho srdce však mají kliku pouze zevnitř. Kristus tyto dveře ani nevylomí, ani nevypáčí, ale čeká na naše otevření... Proto připravujeme cestu. Vždyť my jsme smrtelní - a on má v sobě pro nás věčný život; my jsme často náladový - ale on je plný lásky; my s bídou nacházíme cesty k odpuštění a milosrdenství - on je však milosrdenství samo... Proto je tak nutné, aby k nám vešel; aby vešel do našeho života a aby ho celý beze zbytku vyplnil. Aby v něm zaplnil každý koutek. Teprve potom, když ho pozveme; pustíme ho dovnitř - teprve potom má celé „připravování cesty“ smysl. Teprve potom od něho přijímáme to, co nám sám nabízí - věčný život...
Celé toto povídání by ovšem mohlo být zase jedna z mnoha výzev, které křesťan v životě slyšel, které sice neodmítne (řekne si: „Ano, ano, to je pravda“), ale na druhé straně je také neuskuteční. Kdyby to mělo tak být, bylo by to k ničemu. Nejde o to, abychom zahořeli předsevzetími, která nesplníme; nadšením, které pomine. Jde o to, abychom tváří v tvář Božímu oslovení něco konkrétně udělali; abychom pozvali Ježíše a přijali ho... Pak ten, který stojí venku - vejde. Potom ten, který řekl, že přišel, aby měli život a měli ho v hojnosti - v nás začne svůj život rozvíjet. Potom ten, který se stal v těle Panny člověkem - začne v nás mocí svého Ducha jednat a především ostatní okolo nás to pocítí, že Ježíšův úkol, je-ho poslání bude moci pokračovat také skrze nás... Toto není fantazie. Je to něco, co (pokud se tak už nestalo) může začít být skutečností hned, v tuto chvíli, kdy uvěříme a otevřeme dveře...