vzpomínka na věrné zesnulé, Hl.Životice, Pustějov, Kujavy 2.11.2015
Dnes máme i den „smutku“ (protože vzpomínáme na ti, které jsme měli rádi a už tady nejsou); ale dnes máme i den „radosti“ , neboť věříme, že život se smrtí nekončí... - Je možné však i namítnout: Nezlehčujeme touto radostí váž-nost smrti? - Kristus svou poslušností Otci zvítězil nad hříchem i smrtí.V něm je smrt našich blízkých (ale i naše vlastní) přemožena. Jistě, toto zatím nevidíme - máme jen oči víry. A právě tato víra nám dává vidět to, co zatím není lidským očím viditelné. Pokud Kristus vstal z mrtvých, tak vstal právě proto, aby ti, kteří zemřeli v jeho společenství, povstali ze smrti k životu... A však tato cesta ze smr-ti k životu je někdy delší. A proto se dnes modlíme ke vzkříšenému Kristu, aby naše zemřelé sestry a bratry dovedl k sobě. Naše modlitba je tak pro ně jakýmsi občerstvením a osvěžením na náročné cestě. Těmto svým drahým můžeme podat pomocnou ruku! A to je právě to úžasné nemusíme zůstat u bolesti, ale s ra-dostí můžeme vykonat pro ně něco prospěšného. - Tuto modlitbu však nemáme chápat tak, že bychom chtěli naklonit přísného Boha, aby už konečně prokázal milosrdenství. Jak bychom si vůbec mohli představit, že bychom byli "dobrotivější" než ten, který je Dobro samo; ten kdo je čistá Láska? Naše dobrotivost (projevená v modlitbě) je spíš podílem na Boží dobrotě. Ba dokonce - Bůh je tak dobrý a chce nás natolik poctít, že nás činí svými spolupracovníky v díle milosrdenství, abychom tak měli i my nějakou zásluhu.... On by to mohl vykonat bez nás... ale on chce s námi, aby nám udělal větší radost, že smíme pomáhat těm, které máme doposud rádi a kteří nás už předešli na věčnost. A proč tedy neusi-lovat o to, aby rostla radost naše - a těch zesnulých, za které se modlíme? Když se modlíme, je to také projev lásky, a láska je jediným naplněním věčnosti, která však začíná pro každého již tady na zemi...