16. neděle v mezidobí, Hl.Životice, Pustějov, Kujavy 17.7.2016 1M 18,1-10 Ž 15 Kol 1,24-28 Lk 10,38-42
V refrénu slovenské písně od Elánu se zpívá: „Dnes sa aj tak nikam nedovoláš, Boh si ráno zapol odkazovač...“ Ale spíše platí, že ačkoli nás Bůh navštěvuje často, jsme to my, kdo nejsme doma... Ale teď buďme „doma“ - buďme u sebe; hledejme Boha v nás a kolem nás; prožijme nevídané a třeba i neslýchané... Nebuďme v myšlenkách někde jinde, anebo kolem plotny jako Marta a nedělejme si pořád starosti, co bude a jak to bude... Hledejme prvně Boží království jako Marie a to ostatní nám bude přidáno. Vždyť ona si zvolila ten nejlepší úděl a ten jí nebude odňat. To není alibismus. Znamená to vypadnout na chvíli z těch běžných starostí a podívat se na život trochu jiným pohledem. To, že si na chvíli, třeba jen jednou na 20-40min za týden najdu čas na ztišení, že rozjímám a přemýšlím nad sebou a nad Bohem, to není útěk ze světa. To je nutnost pro mé dobro, pro kvalitu života... Jestliže nenajdu sám sebe, nenajdu ani Boha a neporozumím bližnímu. Musím mít tedy čas na sebe. Není to sobectví. Je to moc potřebné. Vypnout a zahledět se do vlastního nitra a v něm se ptát, jaký je můj vztah k Bohu, k sobě i k bližnímu. - Marta z evangelia byla perfektní hostitelka, ale měla chybu. Starala se přespříliš. My jsme někdy stejní. Pořád se o něco a o někoho staráme. Tohle se musí koupit, tamto přinést, to zas odnést. Nemáme čas, ale "máme z toho nervy"... Jen si vzpomeňte, kolikrát v týdnu se sejdete u stolu jako rodina a pohovoříte si... Anebo není to spíše tak, že je vše ve spěchu. Ráno se vyrazí do práce - sotva se nasnídám - sám. V práci se kmitá sem i tam, přijdu domů a večer se už neudělá nic. Pustí se televize a my u ní povečeříme. Na nic nemáme čas. Čili náš život je v trapu. Přežíváme ze dne na den a nevíme, jak z toho koloběhu ven... - Když si nenecháme poradit evangelijním příkladem Marie, zkusme to aspoň z lidové moudrosti: Jeden ztrápený člověk se zeptal moudrého muže: "Jak to děláš, že jsi stále tak klidný?" "Docela prostě," odpověděl moudrý muž. "Když spím – spím; když vstávám – vstávám; když jdu – jdu; když jím – jím; když pracuji - pracuji;..." "To nechápu! To přece dělám také! A přece jsem tak nervózní." - "Ne, ty to děláš jinak: Když spíš - už vlastně vstáváš; když vstáváš - už jdeš; když jdeš - už jíš;..." Poznáváme se? Ale když se chce - všechno s pomocí Boží jde. Chce to však umět se na chvíli zastavit... Ano, je důležité uctít hosta. Ale mnohem důležitější je být s ním. Je smutné, když návštěva odchází a v duchu si říká: "Jsem přecpaný dobrotami, ale vlastně jsme se k ničemu nedostali." V kostele se nerozdává nic jiného než "slovo a chléb života". Soustředíme se na svého Hostitele...