15. neděle v mezidobí A Hl.Životice, Pustějov, Kujavy, 12.7.2020 Iz 55,10n Ž 65 Řím 8,18-23 Mt 13,1-23
Tuto neděli a také obě následující budeme naslouchat třinácté kapitole Matoušova evangelia, v níž jsou vedle sebe postavena některá Ježíšova podobenství týkající se „tajemství nebeského království“ (Mt 13,11). - První podobenství, v němž se vypravuje o semenech padajících na různé druhy půdy, je nejdůležitější, protože od něj se odvíjejí i následující. Ježíš tu obrazně popisuje, jak posluchači ono slovo přijímají, anebo ho z různých příčin odmítají... Musíme si otevřeně přiznat, že všechny čtyři druhy půdy, o nichž Ježíš hovoří, jsou střídavě přítomny i v našem srdci: jsou to čtyři možnosti, jak reagovat na Boží slovo. - V první řadě je třeba Boží slovo zvnitřnit, pozorně ho „rozžvýkat“, jinak totiž nemůže přinést žádný užitek. Také povrchní naslouchání nemá žádnou cenu – stejně jako setba, která padla na okraj cesty... - Dále je třeba v naslouchání vytrvat - je totiž poměrně snadné přijímat slovo s chvilkovou radostí a nechat ho přinášet plody jen dočasně - jak je tomu se setbou na kamenité půdě - tak se totiž chovají lidé, kteří nemají pravé zakořenění, a proto také nedokážou čelit obtížím, jež jsou s autentickým nasloucháním spjaty... - Je také nutné stále bojovat se svůdnými modlami tohoto světa - jinak bude slovo zadušeno jako setba spadlá mezi trní, která také nikdy nepřinese úrodu ve stanovený čas... - Ježíš nakonec říká: „Do dobré půdy bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a chápe, takže přináší užitek; a vydá jeden stonásobný, druhý šedesátinásobný, jiný třicetinásobný“ (Mt 13,23). Tohle je naslouchání, které slovu nabízí dobré a upřímné srdce (srov. Lk 8,15). Právě to je protikladem velmi nebezpečné duchovní choroby, kterou Písmo na jiném místě nazývá tvrdostí srdce (srov. Dt 10,16)... Možná bychom mohli říct, že dnes by Pán Ježíš musel minimálně ještě jednu skupinu posluchačů do podobenství přidat: Těch, co vůbec ani nepřijdou slovo poslouchat, protože „jít do kostela“ považují za pouhou povinnost a zbytečnost. A jak víme, co je povinnost, to my lidé už z principu hledíme nějak obejít a ošidit... - Ano, účast na nedělním slavení Eucharistie je naší povinností - ale především ne ze zákona, ale povinností lásky. Láska je přece věrná a zodpovědná! Rodiče se o své dítě starají za všech okolností - a o nic je neochuzuje vědomí, že je to jejich povinnost - protože své dítě milují! – A také (v uvozovkách) „povinnost“ jít v neděli do kostela nás v ničem neochuzuje, protože my tím vlastně potvrzujeme, že vztah lásky s naším Pánem není jen záležitostí dobré nálady; že naše víra není jen rozmarem z dlouhé chvíle či potřebou se občas nějak rozptýlit a zabavit; že nasloucháním Božímu slovu nedodáváme našemu životu jen jakési zpestření..., ale my jednoznačně svědčíme o zásadním významu a naplnění, které ve vztahu s Bohem člověk nachází. Významu tak jedinečném, že neváháme dát tomuto vztahu výjimečnou kvalitu a absolutní prioritu před vším ostatním: a to i tím, že závazně a veřejně chceme být trvale a pravidelně k dispozici pro setkání se svým Pánem... Úrodnost lidského srdce ale není samozřejmostí. Pokud tedy chceme být úrodní a přinášet zisk – musíme i něco udělat: vyžaduje to tedy vytrvalé každodenní cvičení v naslouchání, které nelze pojímat jako hromadění vlastních zásluh, nýbrž především jako disponování se k působení Božího slova v nás...