6. neděle v mezidobí B Hl.Životice, Pustějov, Kujavy, 11.2.2024
3 M 13,1-11 Ž 32 1 Kor 10,31-11,1 Mk 1,40-45
Malomocenství bylo jedno z největších neštěstí, které mohlo člověka potkat, protože malomocný byl takzvaně zaživa mrtvý; rituálně nečistý; vzdálený od rodiny, od společnosti, od náboženského života; bez vztahů; bez domova - prostě úplně sociálně vyloučen... Tím, že malomocný přiběhl ke Kristu, poklekl před ním a prosil ho o očištění, vlastně uznává jeho božskou moc; ale na druhé straně mohl i pochybovat, že by se Kristus vůbec chtěl ním bavit a být uzdraven... I my můžeme pochybovat o Boží dobrotě nebo o tom, jestli nás Pán může uzdravit... On nás ale chce uzdravit od naší fyzické, duševní nebo duchovní nesvobody - ovšem jeho způsobem a v čase (který možná ani nechápeme), ale vždy je to pro naše dobro... Marek neuvádí jméno malomocného. To znamená, že to může být každý z nás... Neuvádí místo. To znamená, že je to tam, kde právě jsme... Neuvádí ani dobu uzdravení. To znamená, že moje uzdravení se může uskutečnit třeba i v tuto chvíli (důležité ale je, že musím o to Boha upřímně požádat a věřit mu)... Uzdravení se děje Ježíšovým soucitem. Jeho soucit není jenom lítost nad postižením tohoto člověka, ale je to ztotožnění se s jeho životním údělem... Je to aktivní soucit, že na sebe bere všechno těžké a bolavé z jeho života; a pak i ze života každého z nás... Ježíš (aby nás zachránil) vzal na sebe naše hříchy; naše nemoci; a nakonec i důsledek našich hříchů - naši smrt... Jedině Ježíš je cesta naší záchrany, protože je cestou nekonečné zachraňující Boží lásky...