6. neděle v mezidobí Hl.Životice, Pustějov, Kujavy 13.2.2022
Jer 17,5-8 Ž 1,1-6 1 Kor 15,12-20 Lk 6,17-26
Máme před sebou Ježíšova blahoslavenství. Ježíš v nich staví proti sobě mentalitu Božího království (jakou jsou povoláni žít Ježíšovi učedníci); a mentalitu světa (ze kterého je Bůh povolal)... Blahoslavenství už mnohokrát posloužila jako jakási poslední útěcha všem, kteří ve svém životě prožívají nějaké utrpení, často lidskými silami neřešitelné... Přiloží se (jistě v dobrém úmyslu) coby jakási náplast na zmírnění bolesti: kdo teď máte nějaké trápení, pak můžete počítat s tím, že Bůh nakonec vše v dobré obrátí... Jenže má to dvě chyby: první je, že Bůh něco zařídí automaticky... A druhá mylná domněnka spočívá v jakémsi mechanickém obrácení z rubu na líc: zlo na dobro; z tohoto života do života věčného... – V obou chybách se člověk začne domnívat, že jeho jedinou možností je svůj život na zemi nějak přetrpět, protože opravdové štěstí na něho čeká až v nebi, k čemuž postačí mít dostatečnou výdrž... Blahoslavený v evangelijním smyslu znamená být naplněný Bohem. Blahoslavenství tedy nejsou žádná laciná útěcha; není to ani morální nárok; nebo nějaký etický Ježíšův program - je to celoživotní poslání (jak jeho samého, tak i nás)... - Nikdo nepochopí Ježíšova blahoslavenství bez něj, bez poznání Ježíšově životní cesty a bez Ducha Božího. Blahoslavenství jsou jakousi autobiografii Ježíšova života. On přijal naši chudobu, hlad, pláč a pronásledování - a to vše naplnil svou blažeností - sám sebou, svou přítomností, Duchem Božím, láskou Otce... - Ježíš v blahoslavenstvích dále odkrývá lživou mentalitu světa, který svým pochlebováním nutí člověka žít v závislosti na tom, co říkají druzí; a ne na slově Božím... V tom, co svět považuje za nepřijatelné a nešťastné, Ježíšův učedník nachází cestu k pravému bohatství: k Bohu samému. Rozhodnout se a přijmout tuto cestu musí každý z nás sám - a to nejen jednou, ale stále znovu. Je to cesta následování Ježíše, který se pro nás stal chudým, hladovým, trpícím a pronásledovaným... V prvním čtení jsme slyšeli: „Požehnaný člověk, který doufá v Hospodina, jehož oporou je Hospodin!“ - Bylo by skutečně tragické, kdybychom tento náš pozemský život (který je Božím darem z lásky), chápali jen jako nějakou čekárnu, kde člověk musí trpělivě a s rukama složenýma do klína vydržet, než mu přijede ten správný spoj... Proč by Bůh činil něco tak nesmyslného? Božím záměrem je zcela jistě dobro pro všechny, zejména však pro ty, kteří o toto dobro od Boha mají zájem a kteří především tomuto dobru jdou vstříc. Ti jsou šťastní, blahoslavení... - Takový člověk je obdarován tím, že je živý a plodný: Plodný dobrem pro druhé a živý pro svého Pána. A v tom je jeho nezpochybnitelné a trvale platné štěstí; jeho blahoslavenství...