5. postní neděle C Hl.Životice, Pustějov, Kujavy 3.4.2022
Iz 43,16-21 Ž 126 Flp 3,8-14 Jn 8,1-11
Farizeové a učitelé Zákona vidí cizoložnici jenom jako jednu z mnoha dalších kauz. Tím skutečným obžalovaným však nemá být ona, ale Ježíš... Dvakrát je v textu zmínka o tom, že Ježíš psal prstem na zem... Je to narážka na to, že Bůh napsal svým prstem Desatero na kamenné desky (porovnej Ex 31,18)... - Prorocké gesto spočívající v psaní na zem však bývá také dáváno do souvislosti s Jeremiášovými slovy: „Odpadlíci budou zapsáni v zemi, neboť opustili pramen živých vod, Hospodina“ (Jer 17,13)... - „Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí kamenem první“. - Pán tím chtěl dát i žalobcům prostor pro pokání a odpuštění; a současně se zastat té ženy... Je zvláštní, že tato prostá věta stačila, aby ukončila veškeré další diskuse... Farizeové, učitelé Zákona i přihlížející – všichni to pochopili a dali se diskrétně na útěk... - Kdo z nás je vlastně bez hříchu? – V nejlepším případě je to tak, že dokážeme své hříchy velmi dobře skrývat; zároveň ale s velkým spěchem a falešnou horlivostí obviňujeme a odsuzujeme ty, o jejichž proviněních se veřejně ví... – V evangeliu nakonec stojí před Pánem hříšnice sama za sebe. Konečně se může odehrát hluboké a osobní setkání osoby zraněné hříchem s božským Lékařem... - Ženě Pán říká: "Jdi a už nehřeš." - To je důležité poselství, které Ježíš řekl nejen jí, ale i nám všem... Ježíš neomlouvá její hřích, ale ani ji neodsuzuje; ale dává jí milost odpuštění na další cestu... - Nikdo z nás pro Ježíše není případ - ani ten největší hříšník. On nepřišel nikoho odsoudit, ale zachránit; a to i za cenu vlastního odsouzení... Ježíš neodsuzuje ani farizeje - jenom zjevuje, že zhřešili všichni... Každému nabízí odpuštění... Jenže, odpuštění, které je jádrem celého příběhu, si odnese jenom ta žena... Oni si odnesou domů svoje hříchy a vztek; že jim to zase nevyšlo... - Je zajímavé, že žena o odpuštění neprosí. Dostává ho, a přijímá ho... - Bůh nám na prvním místě neodpouští proto, že hříchy vyznáváme a prosíme za odpuštění; ale proto, že on je bere na sebe a za ně platí cenou nejvyšší... Když člověk ve vědomí své vlastní hříšnosti toto přijme, je mu odpuštěno... - Celá tato událost se odehrává v chrámu na místě, kde se každý den vynášely rozsudky... Je to místo, kde bude zanedlouho odsouzen veleradou jako porušitel zákona i sám Ježíš... Ve skutečnosti však umírá jako ten, kdo na sebe vzal všechny naše hříchy... V každém z nás je kus cizoložnice, a současně i zákoníka, který touží kamenovat... Nemáme se stále znova vracet ke svým hříchům – vždyť všichni jsme pozváni žít z Pánova odpuštění... Sebetrestání ani odsuzování sebe (nebo druhých) není křesťanské - správný a uvědomělý postoj je: být si sice vědomí vlastní hříšnosti, ale přitom si uvědomovat, že za dobré vděčíme Bohu; a žít můžeme jen z jeho každodenního milosrdenství...