4. neděle v mezidobí A Hl.Životice, Pustějov, Kujavy, 29.1.2023
Sof 3,12n Ž 146 1 Kor 1,26-31 Mt 5,1-12
Všichni lidé touží po něčem, co by jim přineslo štěstí. Splnění některých přání záleží spíš na nás; některá na jiných lidech; či hmotných prostředcích... Jsou i přání, u kterých je lépe, když se nesplní... "Ježíš otevřel ústa a učil je." - Jeho blahoslavenství nás dodnes uvádějí v úžas, a především jsou pro nás něčím neslýchaným (tak jako tenkrát pro jeho současníky). Totiž ty, které Ježíš nazývá blahoslavenými neboli šťastnými, bychom my označili za nešťastníky... Pro nás je šťastný ten, kdo je bohatý; kdo má moc; úspěch; vliv; zdraví; svobodu a respekt druhých... V blahoslavenstvích zaznívá jakoby Ježíšova autobiografie. Na prvním místě v nich mluví o sobě, o své životní cestě. Není to zákon, je to evangelium, je to radostné poselství o tom, že Bůh vstoupil do lidské bídy a proměnil všechno těžké... Bez Ducha svatého se nám celá Horská řeč včetně blahoslavenství stane znovu jen nějakým nárokem, ale kdo si zamiluje Krista a vyjde jeho životní cestou, bude chtít být jako on, vždyť Ježíš byl první "chudý v duchu", naprosto vydaný Otci a jeho záměrům... - Kdo to je "chudý v duchu"? Jsou to lidé pokorní, otevření pro Boha, kteří si nenárokují nic svého... Ježíš mluví o prostých, obyčejných věřících, kteří si nemají na čem zakládat než na Bohu samém, kterého milují a v něhož důvěřují... Tyto "chudé" Pán pozvedá a jim přinesl poselství evangelia. Nejpokornější z lidí je Ježíš sám... - První blahoslavenství říká, že těm, kteří jsou chudí v duchu, už nyní patří Boží království. V těch ostatních se slibuje, co jim bude dáno jako závdavek... Budeme-li hledět na Ježíše, zatoužíme být jako on. A budeme-li s ním žít, poroste i naše touha mít jeho smýšlení a chodit po jeho cestách. On nás naučí rozumět tomu, kde je pravé štěstí člověka a co dává životu smysl, bez ohledu na to, co si o tom myslí tento svět...