30. neděle v mezidobí Hl.Životice, Pustějov, Kujavy 23.10.2022
Sir 35,15-22 Ž 34 2 Tim 4,6-18 Lk 18,9-14
Ježíšovo podobenství o modlitbě nám zdůrazňuje, že naše modlitba je výrazem celého našeho života a odráží obraz, který máme o Bohu. - V podobenství vystupují dvě protikladné postavy: farizej a celník. Symbolizují dva způsoby myšlení, víry, modlitby i jednání... Oba šli do chrámu, aby se modlili. Modlitba je dobrá činnost, ale vždy záleží na tom, v jakém duchu se modlíme. Středem našeho života i modlitby může být buď vlastní já, nebo to může být Bůh... Ježíš toto podobenství říká těm, kteří si zakládali na sobě a na tom, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali. Kdo si zakládá na své spravedlnosti, ten nepotřebuje Boha, vystačí si sám a nepotřebuje ho ani při modlitbě - má totiž pocit, že dělá Bohu jakousi milost... Kdo pohrdá druhými – soudí je... - Obojí je projevem pýchy, která uzavírá člověka před Bohem i před druhými do vlastní sebestřednosti. Pýcha a pohrdání vždycky patří k sobě... Proti sobě zde stojí zbožný farizej (pro Ježíšovy současníky vzor zbožnosti); a veřejný hříšník (tedy například kolaborant s okupanty; boháč z nespravedlivě nabytých peněz,...). - Někde uprostřed mezi nimi se možná nacházím já, který to podobenství čtu nebo slyším... Jsem pozván, abych si na základě Ježíšova vyprávění uvědomil, že v sobě nesu oba dva: nachází se ve mně jak farizej, tak celník se svými hříchy (proto jsem pozván, abych se začal modlit jako on a prosil o Boží milosrdenství)... Modlitba, která ospravedlňuje, vždycky vychází z pokory, uznání vlastního hříchu a touhy po milosrdenství... Bez pokory před Bohem a před druhými se nám modlitba vždycky stane sebestředným kroužením kolem sebe, nebo dokonce divadlem pro druhé, kterým se povyšujeme a sami sebe dáváme za vzor... To vše nás od bližních i od Boha vzdaluje. Jsme pozváni poznat v sobě farizejskou pýchu, nespoléhat na své modlitby a zbožné skutky a naučit se důvěřovat Bohu, který se slitovává...