22. neděle v mezidobí B Hl.Životice, Pustějov, Kujavy 29.8.2021
5 M 4,1-8 Ž 15 Jak 1,17-27 Mk 7,1-23
V prvním čtení Mojžíš vybízel lid k věrnému plnění Zákona a všech jeho nařízení. Zákon je pro vyvolený lid nejen nějakým vnějším příkazem - je současně zjevením Boha: díky Zákonu Izrael ví, jak má žít; skrze Zákon k němu hovoří Bůh; v něm i zakouší blízkost Boha... Jakub ve druhém čtení říká "Buďte vnímaví pro slovo, které do vás bylo vloženo jako semeno a může zachránit vaši duši." - Ano, ve křtu i v každé svátosti je do nás vloženo Slovo - Slovo, které bylo u Boha a které je Bůh; Slovo, které se stalo tělem - Ježíš Kristus... Tato největší blízkost Boha nám dává ohromné možnosti, jak své nitro udržovat čisté a neporušené; jak z něj odstraňovat různé nánosy... Farizeové v evangeliu pokládali vnější rituály za nutnou součást duchovního života. Plnění těchto předpisů pro ně bylo nakonec důležitější než postoj srdce. Sklouzli do tohoto uvažování: Budeš dodržovat rituály (tedy splníš předpisy) - dosáhneš spásy... Na základě dnešního úryvku evangelia bychom si mohli položit otázku: "Co tedy vzdaluje naše srdce od Pána?" - Paradoxně to na prvním místě nejsou naše hříchy, ale naše náboženské zvyky a tradice oddělené od vztahu s Bohem a od jeho lásky. Odvádějí nás totiž od poznání a vyznání našich hříchů a uvádějí do iluzorního náboženského světa, v němž se přesvědčujeme, že se zalíbíme Bohu tím, co sami konáme. A tak se svými zbožnými skutky před Bohem obhajujeme; místo abychom prosili o jeho milosrdenství, konali pokání a žili z nezasloužené lásky Boží jako zdroje svého života... - Takovéto náboženské chování vede v důsledku k tvrdosti srdce, povyšování se nad druhé a souzení druhých... Opravdová zbožnost však oproti tomu vychází ze srdce, které miluje a používá všech stvořených věcí v lásce k bližnímu. Jenže lásku můžeme přijmout jedině tehdy, když jsme si vědomi, že si ji nezasloužíme a nespoléháme sami na sebe. Jakmile si člověk myslí, že si lásku zasluhuje, není schopen se jí otevřít. Důraz na vnější zachovávání zákonů nakonec vede k nedodržování toho nejzákladnějšího a nejdůležitějšího zákona, jímž je přikázání lásky. Současně nás tento způsob života vzdaluje pro naši náboženskou pýchu, samolibost a sebeospravedlňování nejen od Boha, ale také od druhých... V našem srdci se rodí dobro i zlo... Buď je naše srdce prozářeno a proměňováno láskou; nebo je ochlazováno a zaslepováno sobectvím... Ano, i stvořené věci jsou stejně jako člověk očištěny Ježíšovou krví, abychom je mohli používat ve svobodě Božích dětí v lásce a vděčnosti. Jsou nám dány, abychom je používali k růstu lásky; a ne abychom je vlastnili a odváděly nás od Boha... - Jen tak budeme opravdu šťastní a podobní Bohu. Vždyť naše srdce je stvořeno pro Boha a pro lásku; a „nespokojné je, pokud nespočine v tobě, Bože“...