21. neděle v mezidobí Hl.Životice, Pustějov, Kujavy 21.8.2022
Iz 66,18-21 Ž 117 Žid 12,5-13 Lk 13,22-30
Na cestě do Jeruzaléma Ježíš prochází vesnicemi a vyučuje… - Na otázku, kterou mu kdosi ze zástupu položil (jestli je málo těch, kdo budou spaseni?), Pán neodpovídá přímo, ale odvádí své současníky (a tím i nás) od zvědavosti a touhy po informacích, a vede nás k tomu, abychom se nad sebou zamysleli… Spása je nezasloužený dar Otcovy lásky. Nikdo nespasí sám sebe - spásu je třeba přijmout, a to jen tak, že přijmeme Ježíše jako spasitele. Kvůli tomu v sobě vedeme vnitřní boj, protože naše ospravedlňování se, nám brání přijmout vlastní hříšnost, a tím také milost záchrany. Tento ničím nezasloužený Boží dar nás však nezbavuje aktivity a iniciativy - naopak: osvobozuje nás pouze k aktivitě, kterou po nás Bůh opravdu chce… - Přesto, že spása je dar, je potřeba dát důraz i na jediné Ježíšovo slovo: „Usilujte!“ - protože skutečná hodnota a ryzost se totiž v Božím královstvím neměří tím, co a kolik naše snaha vynese; nýbrž tím, kolik nás osobně stála (anebo jinýma slovy: jak spolupracujeme s Boží milostí)… Protože jeho touhou není, abychom se polepšovali a zachraňovali sami sebe, ale abychom se nechali zachránit a proměnit, a pak své síly a svoji schopnost lásky použili tak, jak chce On… Těmi těsnými dveřmi je Ježíš sám. On je branou, kterou se z našeho lidského světa (narušeného hříchem) přechází do světa Božího království… Obrazně bychom mohli dokonce říct, že těmi těsnými dveřmi je rána v jeho srdci a boku... Těmi těsnými dveřmi je proud jeho milosrdenství… - Jen ten, kdo pochopí, že sám ze sebe nemůže být zachráněn, ale potřebuje Boží milosrdenství, může být spasen... Dveře jsou úzké, protože jimi neprojde naše pyšné a velké ego; naše domnělá spravedlnost; nabubřelá domýšlivost a sobectví… Zato hříšníkovi (který v duchu pokání přijme Boží slitování a odpuštění hříchů) se tyto dveře otevírají dokořán, protože takový kajícník nemá nic - spoléhá jen na Boží slitování… - Nepravosti jsme páchali všichni a může nás z nich osvobodit jedině Bůh… K záchraně však nestačí to, že jsme se s Ježíšem setkali (a že známe jeho učení...); ale má nás to vést k vnitřní proměně, obrácení a vděčnosti za Boží milosrdenství… Pokud totiž ve víře nejde o osobní vztah s Bohem (důsledně prožívaný a promítaný do každodenního života), tam všude asi zazní Ježíšovo: „Neznám vás, odkud jste…“ - Vlastní spásu si člověk nezajistí tím, jak zmapovanou a prodiskutovanou má otázku (kolik bude v nebi lidí?), nýbrž pouze a jedině tím, jak pravdivě, plodně a neochvějně svůj vztah s Bohem (a pro lidi) žije…