Uvedení Páně do chrámu Hl.Životice, Pustějov Kujavy, 2.2.2020
Mal 3,1-4 Ž 24 Žid 2,14-18 Lk 2,22-40
Dnešní liturgie Uvedení Páně do chrámu (anebo podle řecké tradice „Hypanté“ anebo „Synántisi“ – tedy „slavnost setkání“) prezentuje Ježíše jdoucího vstříc svému lidu. Je to svátek setkání: novost Dítěte potkává tradici chrámu...; příslib SZ dochází naplnění NZ...; mladí (Maria a Josef) se setkávají se starými (Simeonem a Annou)... Zkrátka všichni se setkávají, když přichází Ježíš... Bůh představuje svého Syna lidem. Dělá to skrze ústa stařičkého Simeona a prorokyni Annu. V souvislosti se Simeonem je třikrát řeč o Duchu svatém (srov. 25.26.27) a na závěr inspirovaná prorokyně Anna velebí Boha (srov. v. 38). - V DS tedy Simeon sice vidí „obyčejné věci“, ale za nimi i ty neviditelné: vidí sice rodiče s dítětem – a poznává v Dítěti Spasitele...; vidí dar chudých (holoubata) – v nich však poznává nezasloužený Boží dar spásy pro všechny... Co to říká nám? Předně, od křtu jsme také povoláni přijmout Ježíše, který nám jde vstříc... Pán se však nepotkává jakoby „virtuálně“, nýbrž v konkrétnosti života. Jinak nám hrozí, že se pro nás Ježíš stane jenom krásnou vzpomínkou na minulost... - Jakmile Jej však přijmeme jako Pána života, střed a pulsující srdce všeho, pak se nám přihodí to, co se stalo v jeruzalémském chrámu: Okolo Ježíše se všechno setkává, a život se stává harmonickým. S Ježíšem totiž přichází i odvaha jít dál a síla obstát... Stejná věc se opakuje také dnes, ovšem v jiných rozměrech; v novém chrámě Božím (kterým je církev), se lidé „setkávají“ s Kristem; učí se ho poznávat; přijímají ho v eucharistii; stejně jako ho vzal Simeon do své náruče... Jeho slovo se zde stává světlem pro nás a jeho tělo je silou a pokrmem... Světlo, jež nám Kristus při křtu svěřil, není ničím jiným než přikázáním lásky: Milujte se navzájem...; milujte i své nepřátele... Toto světlo by nám na našich životních cestách nikdy nemělo chybět. Měli bychom ho pokaždé nést z chrámu, abychom svítili „všem, kdo jsou v domě“, a těm, s nimiž prožíváme své dny... Být křesťanem v evangelijním smyslu – tj. být „světlem na svícnu“ – znamená snažit se chápat druhé osoby (počínaje od těch nejbližších); nemít na rtech jenom hořká slova kritiky a nesouhlasu se všemi; dokázat pochválit i malé úsilí druhých o dobro... Světlem je ten, kdo se dokáže snížit ke všem (k mladému i k starému); zastavit se na okamžik a popovídat si s ním a naslouchat mu... Světlem je ten, kdo dokáže odpustit (blízkému či kolegovi v práci)... Průvod, kterým jsme dnes zahájili liturgii s rozžatými svícemi byl znamením cesty vstříc Ježíšovi volajícímu nás z nitra svého chrámu církve; v očekávání, že mu jednoho dne půjdeme vstříc při věčném Hypanté, kdy nás on „uvede“ a představí svému Otci...