půlnoční (v noci), Kujavy, 24.12.2019 Iz 9,1-6
Myslím, že mnozí jsme znechuceni z předvánočního komerčního těžení; z toho, že vánoční výzdoba je již minimálně měsíc; že v obchodech zní koledy a tak se vlastně ztrácí duchovní smysl Vánoc... Ale rozhodně tady teď nemíním jenom skuhrat na to, jak je ten svět špatný. - Bylo by zlé, kdyby toto byla tečka za vánocemi. Je to přece pouhých pár minut, co jsme ještě stáli na jejich samotném prahu, před branami. Teď už se brána otevřela a zevnitř nás zve SVĚTLO. A tak „lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo, obyvatelům temné země vzchází světlo“ (Iz 9,1). Tmou, ve které jsme chodili, vůbec není shánění stromku nebo kapra a všecky ty přípravy – totiž, pokud by zůstalo jen u toho, pak bychom se těšili pouze z odlesků, ale ne z pravého Světla... Skutečnou tmou, která znemožňuje chůzi dobrým směrem a chůzi rychlou, je všechno to, co nedává pokoj našemu svědomí... Naštěstí však slyšíme, že „obyvatelům temné země vzchází světlo“. Vzchází naděje, naděje pro nás - pro mě i pro tebe. Naděje, že „jho“ (Iz 9, 3), které tížilo (to znamená cosi, co nás odrazovalo jít lepším směrem), už bylo zlomeno. Máme naději být svobodní, tedy přijmout nabídnutou svobodu, protože „bodec otrokáře“ (Iz 9,3) už není... Bůh nás v narozeném Spasiteli osvobodil! Je to tedy svoboda od něčeho - od jha; a současně je to svoboda pro něco - slovy proroka Izajáše: „jásaní jako o žních, pro plesání jako nad kořistí“ (Iz 9,2)... Jsme svobodní (lépe řečeno: měli bychom být svobodní) také od toho, abychom štěstí těchto dní odvozovali podle otázky, jestli se nám podařilo nebo nepodařilo všechno zvládnout a připravit přesně tak, jak jsme si sami předem naplánovali. Jsme svobodní také pro to, abychom se uměli těšit nad tím vším krásným a milým, příjemným a dobrým, co jsme jiným i sobě pro tento vzácný čas nachystali. Ale co víc - jsme svobodní od toho, abychom si mysleli, že nás se kvůli naší nedostatečnosti záchrana spočívající v Božím Synu netýká. Jsme svobodní pro to, abychom záchranu a uzdravení (tedy spásu), uměli přijmout jako Dítě... Jako Dítě, které nemá žádné předchozí požadavky a jen chce být s námi právě tam, kde jsme - i kdyby v našem nitru byl zrovna „jakoby chlívek“... Takto se nám v tom Dítěti zjevuje „podivuhodný rádce, mocný Bůh, věčný otec, kníže pokoje“ (Iz 9,5). Tak se nám zjevuje milosrdný Otec, protože (jak říká papež František) „Kristus je tváři Otcova milosrdenství“ (Misericordiae vultus 1). Takže Vánoce - čas Božího navštívení a spásy, jsou právě na začátku (a ne: že již končí, jak to vidíme v obchodech). Nebraňme se ani té vánoční romantice, když přijde: radujme se z koled i dárků, ale nezapomeňme, že to vše není cílem, ale k cíli teprve směřuje. K cíli, jímž je setkání s milosrdenstvím Boha. - Ať světlo Kristovo v nás (i kolem nás) rozsvěcuje světlo a zahání temnotu...