7. velikonoční neděle Hl.Životice, Pustějov, Kujavy 24.5.2020
Sk 1,12-14 Ž 27 1 Pt 4,13-16 Jn 17,1-11
Když přicházíme domů z cest, nebo se vracíme z dovolené, máme ve zvyku přinést svým blízkým alespoň drobný suvenýr jako vyjádření toho, že jsme na nich při našem odloučení mysleli... Ježíšova velekněžská modlitba nám dává možnost nahlédnout do jeho srdce. Ačkoli dnes slyšíme jeho modlitbu těsně před smrtí; po zmrtvýchvstání a nanebevstoupení nám otevírá úplně novou dimenzi... - Když se Ježíš vrací k Otci, vrací se k tomu, s kým ho spojuje jedinečný vztah absolutně a věčně dokonalé lásky, v níž on a Otec jsou jedno... Do nebe vystoupí tentýž, ale ne stejný Syn. Vystupuje v oslaveném lidském těle s ranami vykoupení. Oslavené rány Vykupitele jsou suvenýrem a důkazem neustálé památky Ježíšova Srdce na nehynoucí lásku Otce, kterou miluje stvořený svět a v něm každého člověka. Kvůli nám poslal na svět svého Syna, aby nám zjevil Otcovu lásku... Pokud je suvenýr znamením neustálého pamatování na někoho; pak analogicky Ježíš ve svých ranách přinesl Otci do nebe to, co ho spojuje s námi a touží, aby touto jednotou byl oslaven Bůh. - Svatý Irenej vysvětluje, že "Boží slávou je živý člověk" – nebo lépe řečeno: člověk ve věčném společenství lásky s Bohem... Proto se Ježíš narodil i zemřel (aby nás vykoupil); proto se před svojí smrtí modlí: „Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe...; aby dal věčný život všem...“ Věčný život nezískáme až po smrti. Už ho vlastníme. Stali jsme se jeho nositeli darem svátostného křtu. Ztratit ho hříchem však znamená: zapomenout, kým jsem; že jsem Bohem milovaný; že na mě neodvolatelně pamatuje radikální láskou... Svatý Petr nás ujišťuje, že „Boží Duch slávy na nás stále spočívá“ a „ať Boha velebí, že je křesťan“ – tedy svojí křesťanskou identitou... Boha můžeme oslavit jen tím, že jsme Kristovi a Kristus že je v nás... Zeptejme se sami sebe podobně jako sv. Jan od Kříže: "Na co ještě čekáš, když ve svém srdci můžeš milovat Boha hned teď?"