6. velikonoční neděle, Pustějov, Kujavy, Bílov 25. 5. 2014
Sk 8,5-17 Ž 66 1 Pt 3,15-18 Jn 14,15-21
Leckdo možná řekne: „Je krásné přijít do starého kostela, který vypadá stejně jako za dob našeho dětství, kde se nic nezměnilo, kde se vše děje tak, jak jsme zvyklí, kde se čas jakoby zastavil…“ - A přece dnes čtené řádky ve Skutcích apoštolských ukazují jiný obraz: ukazují vstup víry do života člověka jako velký pohyb, jako nápor vyvolávající velkou změnu: ti, kdo slyšeli a přijali Boží slovo, byli zbavováni ducha zla, který je více či méně ovládal, a přijímali Ducha Svatého. Přijímali tedy nový zdroj, princip životního „pohybu“, přijímali novou sílu, která obvykle zpřeházela jejich život. Opouštěli minulý „prostor života“ a nevstupovali do chaosu, ale do nového životního prostoru, utvářeného Duchem Svatým. Nejde o to, že by měl člověk přijímající Ducha Svatého upadnout nutně do extatického stavu. Jde ale o to, že ten, kdo Ducha Božího přijal (v plnosti v biřmování), nemůže být jen lepším, slušnějším, hodnějším než druzí, ale že se má stát zcela jiným, totiž Božím. Člověkem, který má odvahu vzdát se toho, co Boží není, a vsadit především na Kristovu pravdu. Ducha Svatého nelze ani „popsat“, ani si ho „zajistit“, ani dát recept, jak se zmocnit všech jeho darů… Křesťanství pouhých zásad, povinností, naučených pravd či citové útěchy je křesťanstvím přinejmenším neúplným, je-li vůbec křesťanstvím: ne, že by zásady, povinnosti, pravdy či cit měly být odbourány, jistě ne. Ale bez Ducha je toto všechno slupkou bez jádra, nanejvýš korzetem, udržujícím rovnou páteř – ale ne zdrojem života, radosti a životní síly, která obrysy tohoto života radikálně přesahuje. Prvotní církev se rozrostla v neuvěřitelně skromných a nepříznivých podmínkách silou Ducha. – Kéž i my se dokážeme v síle DS měnit, dokážeme svědčit o Kristu a obhájit si naději, ve které jsme uvěřili…