6. neděle v mezidobí A Hl.Životice, Pustějov, Kujavy, 12.2.2017
Sir 15,16-21 Ž 119 1 Kor 2,6-10 Mt 5,17-37
První čtení i evangelium, se týkají Božího Zákona. Kniha Sirachovcova mluví o Zákoně a svobodě. Pán Ježíš v evangeliu prohlašuje: „Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon anebo Proroky; nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit.“ - V dalším pokračování takzvaného horského kázání Ježíš cituje některá ustanovení Zákona a přesněji specifikuje jejich obsah, a to tak, že výrazně rozšiřuje množinu případů, na které se dané přikázání vztahuje. Třeba přikázání „Nezabiješ!“ tak přestupuje každý, kdo se na jiného hněvá; a proti přikázání „Nezcizoložíš!“ se proviňuje každý, kdo se na jiné dívá se žádostivostí... Je evidentní, že Ježíšovy požadavky jsou velmi radikální a náročné, protože nevedou jen k vnějšímu zachovávání předpisů, nýbrž k soustavnému očišťování těch nejtajnějších myšlenek a hnutí srdce. - Pozoruhodné je však i ještě něco jiné. Ačkoli jsou Ježíšova slova adresována velké skupině posluchačů, které už několikrát oslovil: „vám říkám“, po upřesnění konkrétního přikázání se oslovení náhle mění na druhou osobu jednotného čísla: „Jdi se (ty) smířit se svým bratrem! Vyloupni (své) oko a usekni (svou) ruku, svádí-li tě!“ Že by to náhlé střídání oslovení bylo pouhým rétorickým nástrojem k udržení pozornosti posluchačů? - Když slyšíme slova: „každý, kdo se hněvá“ a „každý, kdo se dívá se žádostivostí“ mohlo by se nám zdát, že jde o nějaké teoretické množiny případů, které se nás netýkají; to jsou přece ti druzí... Je to asi soused, kolega, spolužák... Když ale Ježíš najednou řekne: „Přinášíš-li svůj dar k oltáři,... jdi se napřed smířit se svým bratrem... Svádí-li tě oko a svádí-li tě tvoje ruka, odhoď je od sebe,“ tak jsme citlivě a zároveň nekompromisně vedeni ke konstatování, že ten „každý“, koho má Ježíš na mysli, není neznámý či vymyšlený teoretický případ, ale každý z nás, kdo právě posloucháme: to jsem právě já! - Právě tohle nepříjemné zjištění, které by z lidského hlediska mělo být pouze zdrojem znechucení a roztrpčení z vlastní hříšnosti, se však stává cestou k pravé svobodě a radosti. - Právě tehdy, když pokorně vyznávám: že já jsem ten „každý“, kdo se ještě pořád často hněvá anebo hledí se žádostivostí..., a s lítostí se obracím k Bohu s prosbou: „Bože, buď milostiv mně hříšnému!“ (viz Lk 18,13) - docházím k obrácení, k němuž Ježíš soustavně vede své posluchače. - To nás otvírá svobodě a ta zase rodí vztah lásky s Bohem, neboť „Blaze těm, kdo kráčejí v zákone Hospodinově“.