5. neděle v mezidobí A Hl.Životice, Pustějov, Kujavy, 5.2.2017
Iz 58,7-10 Ž 112 1 Kor 2,1-5 Mt 5,13-16
Předešlou neděli jsme uvažovali nad Ježíšovými blahoslavenstvími. Jeho řeč pokračuje dnes o světle a soli. Určitě stojí za povšimnutí, že Ježíš nezačíná své učení imperativy. Neříká: „Buďte...“ Ježíšovo hlásání se začíná indikativem: „Blahoslavení...“ I v dnešním evangeliu Ježíš pokračuje v oznamovacích větách: „Vy jste sůl země. Vy jste světlo světa.“ V Ježíšově učení není na prvním místě příkaz. Na prvním místě je dobrá zvěst, tj. evangelium o tom, že s příchodem Božího Syna pro člověka nastává nová skutečnost. Člověk je novým stvořením. Je Božím synem a dcerou. A tato skutečnost je základem, z něhož nutně vychází nový způsob života. Imperativ proto přichází teprve jako důsledek indikativu. Jakýkoliv příkaz je teprve důsledkem nové skutečnosti, která již nastala. Mezi blahoslavenstvími zaznívá jen jedna rozkazovací věta: „Radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu“ (Mt 5,12). I v přirovnání o soli a světle je pouze jedna rozkazovací věta: „Ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skut-ky...!“ Není přitom na prvním místě. Na prvním místě je konstatování skutečnosti: „Vy jste sůl země. Vy jste světlo světa.“ Příkaz svítit a solit je však potom jejím nutným důsledkem. Indikativ a imperativ jsou vzájemně velmi úzce spojeny. Není možné oddělit jedno od druhého. Kdo zůstává pouze u indikativu a zapomíná na imperativ, je jako sůl, která „ztratila chuť. K ničemu se už nehodí, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.“ - Kdo se naopak soustředí pouze na imperativ a popírá základ, z něhož musí nutně vycházet - je pokrytec, jenž dělá všechno jen proto, aby jej lidé viděli (viz Mt 6,1-18). V životě toho, kdo spojuje obě skutečnosti (indikativ i imperativ), se rodí nová spravedlnost, která je mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů (viz Mt 5,20). Jen takový člověk dokáže pochopit a uvést do života i ty nejnáročnější požadavky, které Ježíš uvádí slovy, které zazní v příštích nedělích: „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům, ale já vám říkám...“ (viz Mt 5,17-48, evangelium 6. a 7. neděle v mezidobí). Ještě jiný pohled na dnešní evangelium: Chameleón má zvláštní vlastnost: mimetizuje se tak dokonale s prostředím, že se v něm ztrácí... Křesťan se však nemá ztotožnit s okolím; nemá být temnotou ve tmě; ale světlem! Nemá se připodobnit okolnímu prostředí; vytratit se v něm podobně jako chameleón; stát se anonymním; ale má být světlem a solí... I když být temnotou jako ostatní je pohodlnější: mohu se schovat v davu, být ve skrytu... Ale takový postoj Kristus pranýřuje! Věřící může a má něco přinášet: světlo a slanost. A to přinese právě tím, že bude autentický; že se nebude schovávat - lépe řečeno, že nebude schovávat světlo Kristova evangelia. A pokud se rozhodne pro chameleónský styl života, pak se stává bezcenným jako světlo "pod kbelíkem". Nepřináší nic svému okolí, ničím je neobohacuje; naopak Ježíšův požadavek světla a soli podporuje pozitivní vědomí, že touto jinakostí přináším něco druhým: něco, co oni sami nemají. Světlo nepatří pod kbelík, ale do temnoty: má ukázat cestu. Sůl nepatří do spíže, ale do těsta: má ochutit... A rovněž naše světlo nemá být schované v kostele; nemá se projevit pouze při liturgii; ale má vyzařovat do našich vztahů i do záležitostí běžného života.... Buduli mít odvahu projevovat se slovy i skutky jako Kristův učedník, pak díky mně ostatní mohou prohlédnout. „Ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích...!“