33. neděle v mezidobí, Hl.Životice, Pustějov, Kujavy 17.11.2019
Mal 3,19-20a Ž 98 2 Sol 3,7-12 Lk 21,5-19
Dnešní evangelium sice zní apokalypticky, ale Kristus nás však chce spíše povzbudit, (ať už budeme pouze jednou z mnoha generací na cestě k jeho druhému příchodu; nebo jsme tou poslední), že nás neponechává samotné a bezradné... - To první, co nás chce naučit, je: že nic z toho, co se zdá být pevné (třeba jako jeruzalémský chrám); co zde existuje již tisíce let - není tím, co nutně musí vydržet, a proto k tomu nelze upínat svou naději... I církev může nabýt jiných podob, než na jaké jsme byli doposud zvyklí. Kámen nemusí zůstat na kameni... Ale tak jako v chrámu byl podstatný ten, kdo mu dával život, tak i u církve je podstatná její hlava - Kristus. Jakou podobu nakonec bude mít její tělo, není důležité... – Vždyť i tělo Krista utrpením na kříži umřelo; vzkříšení mu dalo však tělo oslavené, které již nepodléhá zákonům tohoto světa... - Kristus hovoří o určitých znacích konce světa (mimochodem, opakují se v celých dějinách, abychom byli stále připravení); hovoří také i pronásledováních... - A také je možné i to, že církev v současné podobě bude někdy zničena. Avšak slib Boží o nezničitelnosti církve se nevztahuje na její historické podoby a formy... Proto je potřeba žít s „očima upřenými na věčnost“ a prožívat vztah jen a jen s Bohem; skrze církev a v církvi; a ne upírat zrak pouze k jejím vnějším formám... Podle druhého čtení, tehdejší solunská církev podléhala falešným prorokům hlásajících brzký konec světa. Což byl důvod, proč apoštol Pavel napomíná křesťany, aby nežili zahálčivě, protože z toho vyvodili, že už nemá cenu se o nic snažit... – Jak máme chápat tedy „vytrvalost“? Určitě ji nemáme chápat jen jako snahu "nějak přežít", ať už přijde cokoliv. Taková rezignace je na hony vzdálena skutečné víře... – Spíše naopak, dnešní Boží slovo nás tedy vede především k realismu a aktivnímu přístupu k znamením časů. - Křesťan nemá utíkat před těžkostmi života a zavírat před nimi oči; ale nemá ani panikařit či zoufale hledat jakási krkolomná řešení... Před vším tím ho vysvobozuje jeho osobní a důvěryplný vztah s Ježíšem, v němž nachází bezpečí a stabilitu i uprostřed každodenních zmatků a trápení... - Pokud nás dosud nejvíce tížily otázky typu "kdy? a jak?", pak po dnešku má zůstat otázka jen zásadní: Je moje věrnost Bohu dostatečná? – Pokud tomu tak není, tak cestou může být: hlouběji prožívat svátosti; žít v společenství církve; číst Bibli; a snažit se o dobro... - Jistota, že přijde konec, nás neopravňuje k „vytažení vesel do loďky“, tedy nečinnosti, ba naopak, má nás vést k snaze o spásu vlastní i všech kolem nás... A nejsme na to sami: Bůh je s námi...