úterý po 30. neděli v mezidobí, Kujavy,Hl.Životice 30.10.2018, Ef 5,21-33
Z nepatrných začátků může povstat veliká věc. Vidíme to jak na přirovnání Božího království k zrnu nebo kvasu; ale také to platí i o svátosti manželství, které rozkvétá ze vzájemné úcty a lásky...
Všech svatých, Hl.Životice, Pustějov, Kujavy, 1.11.2018, 1 Jn3,1-3
V ruské pravoslavné tradici se říká svatým „prepadóbnyje“. - Smysl tohoto slova vysvětluje dnešní druhé čtení, v němž svatý Jan říká, že „až se Ježíš ukáže, budeme mu podobní.“ - Svatí jsou tedy ti, kdo se podobají Kristu. Všichni svatí nejsou svatí proto, že by se už tací narodili; anebo jen vlastními silami se nimi stali. Jsou svatí, protože se bez výhrad odevzdali Bohu a nechali se Duchem Svatým proměnit do Kristovy podoby už za svého pozemského života... Dále dnešní druhé čtení ukazuje dynamiku tohoto proměňování. Prvním krokem je přijetí veliké Otcovy lásky, skrze kterou nás učinil svými dětmi v Kristu. Apoštol Jan na ni ukazuje: „Milovaní! Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil... že jsme Boží děti.“ - My v tuto lásku totiž musíme nejprve opravdu a skutečně uvěřit, abychom byli schopni se nechat zcela proměnit. Bůh totiž (protože jeho láska respektuje naši svobodu) nemůže v nás proměnit a uzdravit nic, co mu nedáme vědomě a dobrovolně. Abychom byli schopni takto se Bohu darovat, je nutné úplné a bezpodmínečné přijetí pravdy o tom, že jsme milované Boží děti a že Bůh se i na každém z nás může svými skutky oslavit. Třeba uvěřit, že nám nic nevezme, když se mu odevzdáme, ale naopak: že obdržíme darem plnost života. Svatí toto pochopili, jinak by se nikdy svatými nestali... Až své úsilí a snahy o svatost opřeme o Boží pomoc; o dary Ducha Svatého; až se s důvěrou položíme do Ježíšovy náruče - půjde nám všechno lehčeji. Láska k Bohu nemůže začít až po naší smrti, ona musí velet našemu životu už teď... - Všichni svatí, které si dnes připomínáme, dokázali vidět Boží dobrotu a lásku, protože měli odvahu se jí otevřít. Zároveň se stali podobnými Kristu, takže na nich bylo vidět, jaký je Bůh. Jejich život vlastně zpřítomňoval Ježíše na tom místě a v té době, ve které žili... Kéž nám svojí přímluvou pomáhají celé církvi i všem jednotlivým křesťanům, abychom je dokázali v tomto napodobit a tak se přiblížit ke Kristu...
Památka zesnulých, Hl.Životice, 2.11.2018
Když se na hřbitově rozhlédneme kolem sebe, vidíme jako nejčastější znamení kříž. Kříž je svědectvím moci Ježíše Krista, která je silnější než smrt. Proto zde nad smrtí vnímáme znamení naděje. Hroby vypovídají o nevyhnutelnosti smrti, ale hroby se znamením kříže vypovídají o vzkříšení. Říkají nám, že Bůh je silnější než smrt a že kdo umírá v Kristu, smrtí vstupuje v život... Proto se hřbitov, místo smutku a pomíjivosti, stal i místem naděje. Kdo se nechává pohřbít pod znamením kříže, zároveň tím říká: Věřím ti, Kriste, Vzkříšený. Pevně se tě držím... Poselství hřbitovů nám připomíná smrt i věčný život. Povzbuzuje nás, abychom měli na paměti jak pomíjivé, tak i věčné. Zve nás, abychom neztráceli z dohledu směr a cíl... Nerozhoduje to, co máme; ale to, čím jsme před Bohem a pro lidi - to je důležité. Hřbitov nás zve k tomu, abychom žili tak, že nepřestaneme patřit do společenství svatých. Zve nás, abychom v životě hledali a byli tím, co obstojí ve smrti i na věčnosti...
sobota po 30. neděli v mezidobí, Pustějov, 3.11.2018, Flp 1,18-26
V těchto dnech jsme slavili Všech svatých a Památku zemřelých. My jsme lid putující, zemřelý v očistci jsou čekající, a lidé ve věčné blaženosti jsou již církev oslavená... Kéž i my, tak jak to Pavel píše Filipanům, budeme jednou žit s Kristem navěky...