26. neděle v mezidobí A (pouť Michal + Václav + děkování za úrodu) Hl.Životice, Pustějov, Kujavy , 27.9.2020
Ez 18,25-28 Ž 25 Flp 2,1-11 Mt 21,28-32
Dnešní Boží slovo hovoří o rozhodnutích. – Ezechiel hovoří o rozhodnutích v pozemském životě, která mají však dopad na věčnost; a o tom, že odpovědnost za dobro a zlo je hlavně osobní... – Sv.Pavel v listě Filipanům specifikuje, na co bychom měli pamatovat, abychom se mohli správně rozhodnout: kým v první části čtení hovoří o mezilidských vztazích: „Nikdo z vás ať nehledí jenom na vlastní prospěch, ale i na prospěch druhých.“ ; pak v druhé části (vztahující se na Krista) ukazuje, že jen v něm má být kořen našich rozhodnutí... - Evangelijní podobenství ukazuje, jak tváří v tvář jasnému otcovu příkazu reagují oba synové způsobem, kdy se nejen rozcházejí jejich slova s činy, ale mění se i postoje v jejich srdci... Jistě každý dobře víme, jak je nepříjemné, když nám někdo něco naslibuje, ale pak to neudělá; a také víme, že i přesto se každému z nás stane, že se do podobné situace někdy dostane...; a kolikrát si říkáme, že bychom přeci jen mohli aspoň dodatečně udělat to, co jsme už dávno slíbili, ale se nám zdá, že už je to trapné, že už je prostě pozdě... - Dnešní Boží slovo nás ale povzbuzuje, že nikdy není pozdě vykonat něco dobrého; že i pozdě vykonané dobro se počítá... (* Můžeme si to uvědomit, především dnes, kdy děkujeme za úrodu a slavíme slavnost andělů; a jak dobře víme, slovo anděl znamená „poslaný“, ale poslaný k službě...) - Samozřejmě je, nejlepší pomoci druhému hned, protože mnohé příležitosti se s největší pravděpodobností už nikdy nezopakují... Avšak naříkat, že jsme to či ono prošvihli, samo o sobě jistě k ničemu nepřispěje. Pokaždé, když propásneme příležitost vykonat něco dobrého, nabízejí se nám totiž tři možnosti: Buď nad tím můžeme jen lhostejně mávnout rukou; nebo z toho můžeme být rozmrzelí; anebo můžeme lítost nad tím, že jsme v tu chvíli dobro neudělali, přeměnit v touhu udělat dobro při nejbližší vhodné příležitosti... Možná se nám to zdá příliš složité, ale ono to zas až tak hrozné není. Jde vždy jen o to, abychom byli vnímaví k tomu, co se v nás a kolem nás děje, a snažili se podržet si v srdci vždy jen ty podněty, které mají potenciál něco nového a krásného vytvořit; a naopak: všechno negativní pouštěli "jedním uchem dnu a druhým ven"... Příliš často se totiž při zpracovávání našich selhání necháme svést hořkými a temnými myšlenkami a úplně pomineme, že už sama lítost nad naším selháním se může stát jiskrou pro rozdmýchání nového ohně dobra... Bylo by jistě krásné, kdybychom byli dokonalí a kdybychom všechno vždy zvládli napoprvé. Takový ale nikdo z nás není. Je tedy opravdu nerozumné snažit se dokonale vypadat. Jsme lidé a jako lidé vždycky budeme dělat chyby a reagovat tu a tam příliš rychle; a tu a tam zase příliš pomalu... Nebuďme tedy z toho smutní a nebojme se svoje chyby si přiznat a přiznat je i před ostatními, jako to dokázal i druhý syn z dnešního podobenství... Pravda nás osvobodí od pýchy a dá nám sílu vykonat ještě větší dobro, než jsme v tu chvíli propásli... Do Boží náruče se snáze dostanou ti, které tam vžene jejich přiznaná a oplakaná slabost; než ti, kteří budou spoléhat na to, že je Bůh přijme pro jejich sílu a dokonalost...