25.12. Boží narození (den), Hl.Životice, Pustějov, Kujavy 25.12.2015, Jn 1,1-18
Dnes Bůh poslal své Slovo, které se stalo člověkem. Bůh se mimořádně vyslovil do dějin, ale ne jako ten, kdo hřímá, či ukazuje moc. Vše zjevující Slovo přichází tiše jako bezbranné dítě. Skutečný pokoj je pak jeho darem pro ty, kteří ho přijmou. Jeho pokoj však není klídek nicnedělání a pohodlí, ale je to hluboký klid duše naplněné Bohem, ponořené do Boha a silné jeho silou, schopné unést napětí a kříž nejen svůj, ale i jiných… To patří k podstatě Vánoc: Bůh se daruje lidem pro jejich spásu. I nás vedou Vánoce k nasazení se pro spásu druhých. My štědře obdarovaní si nemůžeme dát pokoj, dokud nepoznají Krista a nebudou spaseni lidé kolem nás… Nejde jen o to, abychom dali nějaký dárek svým blízkým, navštívili nemocné a opuštěné, potěšili smutné… To všechno ano, ale to je málo. Vánoční poselství je silnější. Mluví o zásadních věcech; mluví o věčnosti a věčné spáse celého člověka; o absolutní lásce, která dává naději… Vánoce jsou nabídkou a obdarováním pro každého z nás, ale současně jsou závazkem nést starost o nejvyšší dobro druhých. Ta starost nás nenechá v klidu nicnedělání, ale vtáhne do úžasně zajímavého dobrodružství. Vánoce jsou o příchodu Světla, které prozařuje všechny temnoty. Nejde o světlo slunce, které zažene temno noci. Boží světlo prozařuje ducha. - Každý z nás někdy zažil temnotu strachu, smutku či beznaděje, temnotu neschopnosti se rozhodnout. Když je Kristus pozván do srdce, přichází jako světlo do našich temnot. Ale ne tak, že by v jeho přítomnosti bylo všechno hned jasné a pochopitelné. To bude až nebi. Tady nám svítí skrze víru. - My chceme (a to ne jen dnes) oživit svou víru. Rozehřát srdce láskou k tomuto Dítěti. Připomenout si, že bez tohoto přesvědčení by Vánoce neměly smysl. Ty svátky trvají jen proto, že trvá a znovu je oživována naše víra v narození Boha. Bůh už mnohokrát prokázal, že zasáhl do běhu světa. Ukázal svou moc, když dával Izraelitům Desatero na hoře Sinaj. Projevil dobrotivost, když hladovějícím a žíznivým na poušti posílal manu a ze skály dal vytrysknout občerstvující vodě. Ale tak, co nám daroval s příchodem Krista, to nemělo obdoby. Jeho narození nebyla potopa, ale příval lásky. Nebylo to hřmění ani blýskání, při kterém se lidé třásli, ale světlo, v němž andělé zpívali Sláva na výsostech Bohu. Neotevřela se skála, aby z ní vytryskla voda, jako tenkrát na poušti, ale Bůh otevřel své vlastní srdce a vydal svého Syna světu a tím občerstvil, zachránil unavené a žíznivé lidstvo...
To je živá skutečnost všech skutečností. Jádro veškeré vánoční radosti, i po 2000 letech… On přišel do vlastního, aby ho vlastní přijali. Boží Slovo se stalo tělem, aby mezi námi přebývalo. Pusťte jej dovnitř, do svého srdce, a nechme se ním prozářit a proměnit…