24. neděle v mezidobí A Hl.Životice, Pustějov, Kujavy, 13.9.2020
Sir 27,33-7 Ž 103 Řím 14,7-9 Mt 18,21-35
Boží slovo nás zve, abychom se na realitu, ve které žijeme, dívali z perspektivy věčného života... Možná se nám zdá legrační Petrovo odpočítávání „množství povinného odpuštění“... Realita našeho běžného života však je taková, že (ačkoli to nepřiznáme) - ta první otázka, která nám vstoupí na mysl, kdykoli jsme oběťmi nějaké křivdy, zní: Musím ještě i tentokrát odpustit? - Evangelium odpovídá - musíš! A jako důvod přidává Ježíš podobenství, ve kterém se také cosi poměřuje a odpočítává - totiž poměr dluhu vůči králi a vůči spoluslužebníkovi... - První jednání podobenství: zmíněný král se rozhodne zúčtovat se svými služebníky. Předvedou mu služebníka, který má nesmírný dluh, který nelze splatit... - Je třeba uznat, že člověk je dlužník naprosto nesolventní, ale přitom se mu dostává nezaslouženého a zcela zdarma uděleného „superdaru“ ze strany Boží... – Druhé dějství příběhu: Král odešel ze scény a zůstali jen služebníci. Nějaký jiný služebník dluží tomu prvému (jemuž byl prominut obrovský dluh) sto denárů, tedy v porovnání k jeho odpuštěnému dluhu, jen nepatrná částka... Postačilo projevit trochu trpělivosti, jak tento služebník logicky požaduje, a všechno by bylo vyřešeno, ale on tvrdě požaduje to, co považuje za své... - Třetí jednání podobenství obsahuje důsledek ničemného služebníkova jednání. Král vynáší opravdu tíživý rozsudek... Být křesťanem znamená milovat. A není láska bez odpuštění. Svatý. Jan Pavel II. V encyklice o Božím milosrdenství uvádí: „Odpuštění svědčí o tom, že ve světě existuje láska mocnější než hřích“(1980, č. 14)... Odpustit třeba i 77x – znamená: Nejde jen o odpuštění „od srdce“, ale také o přání dobrého těm, kterým jsme odpustili... – Také sv.Augustin hovoří: „Někdy člověk promine ústy, ale v srdci chová zášť... Nevytáhl jsi sice meč z pochvy;, nezpůsobil jsi tělesnou ránu; ve tvém srdci je pouze myšlenka zášti... Tvůj bratr je naživu, ale ty jsi ho zabil...“ Když tedy Bůh vstupuje do našeho života - svou láskou, svým Slovem, svým odpuštěním - tehdy vždy se musíme cítit zavázáni k tomu největšími a nejlepšímu, čeho jsme v odezvě na Jeho dar schopni. I když to bude muset být například naše ochota odpustit někomu, kdo by podle lidské spravedlnosti neměl mít nárok a komu bychom ani podle lidských měřítek nebyli povinni odpuštění nabídnout... - A samozřejmě zbývá ještě jeden otazník: Kde na to vzít sílu? Odpověď nemůže být jiná než tato: V opravdové víře - tedy v takovém stanutí před Boží tváří, kdy člověka uchvátí úžas nad Jeho omračující dokonalostí, která svou nezměrnou a pro člověka naprosto neuchopitelnou dokonalost své existence dokázala zkoncentrovat do toho jediného a pro nás beze zbytku srozumitelného znaku, kterým je - láska.