24. neděle v mezidobí

24. neděle v mezidobí Hl.Životice, Pustějov, Kujavy 15.9.2019 

2 M 32,7-14 Ž 51 1 Tim 1,12-17 Lk 15,1-32 

Podívejme se, jak Lukáš zarámoval a zvýraznil tři Ježíšova nádherná podobenství o milosrdenství. Obraz je překvapivý: „Přicházeli k němu samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: Přijímá hříšníky a jí s nimi“... - Bůh nejenže je dobrý a odpouští hříšníkovi, který se k němu navrací; ale starostlivě hledá ztraceného, dokud ho nenalezne. To se děje v podobenství o ztracené ovci a o ztracené minci. Ve třetím podobenství je to sám Bůh, který v podobě otce jde vstříc synu:. „Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil“ ... Zdálky ho vyhlíží, zkoumá cesty, na nichž by se syn mohl objevit. Jakmile ho na obzoru spatří, vykřikne radostí. Nečeká na něj doma, ale běží mu vstříc, objímá ho a líbá... Slyší slova, která mu syn opakuje, ale jeho srdce je nevnímá. Bůh nechce slyšet žádné omluvy. Chce nás jen obklopit svou láskou. Přikazuje proto, aby ho oblékli do nejlepších šatů a nechává vystrojit velkou hostinu, aby jeho návrat oslavil... Bůh hledá ztraceného člověka na strmých cestách a stezkách. Bůh „si nedá pokoj“, dokud ztraceného nenajde, ale přitom nám stále ponechává svobodu... Právě tím je náš Bůh úplně jiný: je plný lásky a milosrdenství, které si vůbec nezasloužíme. Před jeho shovívavostí bez hranic se každá vypočítavost ztrácí... Koho by pak ještě jeho láska mohla nechat chladným? Starší syn, o němž nic zvláštního nevíme, se možná cítí otcovou odpovědí nepochopen: „Ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje.“ – Tomáš Akvinský říká: „Největší ze ctností je spravedlnost; pro Otce však platí: „plnost spravedlnosti je milosrdenství“... - Kdyby starší bratr, tzv. „spravedlivý“ mohl pochopit vnitřní otcův postoj, přišel by na to, že byl milován více než bratr, protože jemu u otce nepatřilo pouze něco, ale všechno. Bůh necítí potřebu dělat zvláštní zázraky pro své věrné, vždyť největší zázrak spočívá v tom, že můžeme být jeho děti, a nic si nenechává pro sebe... Zázraky se dějí na „okraji“, aby se znovu mohli vrátit ti, kteří se tam nacházejí... Každodenní zkušenost víry však nepotřebuje zázraky, protože mít účast na Otcově majetku je samo o sobě zázrak. Věřící by neměl rozlišovat „moje a tvoje“, protože v očích otcovské lásky tyto rozdíly mizí... Nevíme, jaký dojem učinila otcova slova na „spravedlivého“... - Teď je však řada na každém z nás, abychom dovyprávěli příběh svým životem až do konce; kéž bychom se vrhli do Božího milosrdenství a změnili se...