24. neděle v mezidobí A Hl.Životice, Pustějov, Kujavy, 17.9.2017
Sir 27,33-7 Ž 103 Řím 14,7-9 Mt 18,21-35
O jistém člověku se říká, že byl neobyčejně ochotný a komu mohl i pomohl, či už fyzicky nebo finančně... Ale ta ochota trvala jenom jistou dobu. Jednoho dne přestal, jako když utne. A lidi, ke kterým byl tak dobrý, už nechtěl ani vidět... Často se známí ptali, čím to je. Nakonec jeden, jak se zdá, našel pravou příčinu, když prohlásil: "Má všechny dobré vlastnosti, jenom jedna mu chybí: neumí odpustit..." - Boží slovo, které jsme dnes slyšeli, je ostré jako meč: Chceš-li odpuštění, odpusť nejprve sám. - Sirachovec říká: "pomsta a hněv jsou ohavnosti, jen hříšný člověk je uchovává v srdci". - Evangelium nám bez pozlátka a jako zrcadlo odhaluje náš pokrytecký postoj. Podobenství zcela věrně vystihuje naši vlastní mentalitu, kdy se svými bližními nejsme ochotni jednat tak, jak bychom si přáli, aby Bůh jednal s námi a soudil nás. Dovoláváme se Božího milosrdenství, a sami v sobě velmi ochotně udržujeme a živíme nesmiřitelnost k druhým. Kolikrát jsme schopni žít i celá léta s myšlenkou: Udělal nebo udělala mně to a to; je takový a taková; a tak se s ním nebo s ní nebavím! To nemůžu nikdy odpustit! Představme si však, že by se takto k nám zachoval Bůh... - Každá urážka vzbuzuje chuť se pomstít. Myšlenka na pomstu ovšem silně znepokojuje. Je to, jako by intoxikovala vnitřní organismus. Připlete se ke každé jiné myšlence, pronásleduje nás i ve snech, dokonce i po smrti... To zlo neodstraníme jinak než odpuštěním, které tu cizí látku, která nám pronikla do srdce, rozpouští... - "Odpusť křivdu svému bližnímu a pak i tvé hříchy budou odpuštěny", slyšeli jsme v prvním čtení. - A na jiném místě v evangeliu nás Ježíš nabádá, abychom se zamysleli nejen nad tím, zda máme něco proti bližnímu, ale i zda nemůže mít někdo z bližních něco proti nám. I v tom případě jsme to my, kteří se máme s ním ihned jít smířit. To je rána pro naši pyšnou představu o vlastní dokonalosti! (porovnej Mt 5,23n) – Vrátím se však ještě k dnešnímu evangeliu. Jistě jste si všimli, že než onen král v Ježíšově podobenství odpustil dluh svému služebníkovi, tento před ním padl na kolena a prosil. Odpuštění je tedy dvoustranný akt. Na jedné straně je primární ochota odpustit, ale na druhé straně musí být projeveno uznání viny a touha po takovém odpuštění. - Smířit se s Bohem, což je předpoklad vstupu do blaženosti věčného života, předpokládá především o takové smíření stát. Nekonečná dobrota Boha spočívá v tom, že on je neustále v pohotovosti a připraven odpustit nám úplně všechno. Ale aby došlo k onomu skutečnému smíření, které je vstupenkou do nebe, musí zde být akt svobodné vůle člověka, který svoji touhu po smíření musí projevit... - Usilujeme-li tedy o opravdové smíření s Bohem, buďme při tom poctiví a věrohodní. Smiřme se nejprve se svými bližními, odpusťme jim ze srdce a nezůstávejme jim krutými a tvrdými věřiteli... Pak se s důvěrou obraťme na Pána, který je připraven nás prostřednictvím svých pověřených služebníků ve svátosti pokání ujistit o své milosrdné lásce...