23.neděle v mezidobí

23. neděle v mezidobí Hl.Životice, Pustějov, Kujavy 

8.9.2019 Mdr 9,13-19 Ž 90 FLM 9-17 Lk 14,25-33 

„Cestou ho doprovázely velké zástupy. Obrátil se k nim a řekl …“ . Ježíš neváhá předložit všem, kdo k němu přicházejí, radikální požadavky následování, a to i za cenu, že vystraší ty, kteří chtějí být jeho učedníky... Ježíš v dnešním evangeliu hovoří třikrát o určité nemožnosti („nemůže být mým učedníkem“) a oznamuje nám, že člověk se musí některých věcí zříci, chce-li ho následovat, jinak ono následování pozbude smyslu a tím samým skončí. Musíme ale okamžitě dodat, že ona zřeknutí se něčeho dávají smysl jedině tehdy, když je člověk prožívá ve svobodě a z lásky k Ježíši Kristu... Ježíš říká: „Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry; ano i sám sebe, až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem“. - Tato slova je třeba vnímat ve světle jiného Ježíšova výroku: „Moje matka a moji příbuzní jsou ti, kdo slyší a plní Boží slovo“ (Lk 8,21). Tady je ovšem třeba dávat bedlivý pozor, protože daný požadavek nemá totalitní povahu, nejedná se o to, že bychom měli milovat výlučně Ježíše, ale o to, že láska k němu má stát na prvním místě. Je třeba, abychom milovali druhé bez rozdílu tak, jako miloval On (srov. Jan 13,34; 15,12). - Jsme neustále vystaveni pokušení zachraňovat svůj život, a to za jakoukoli cenu, proto v nás převládá strašlivý sklon k egoismu vedoucímu nás k tomu, abychom si žili naprosto bez ohledu na ostatní, dokonce tak, jako kdyby ani Ježíš neexistoval... Zralý křesťan však musí dříve nebo později dospět k poznání, že jeho vlastní život nachází smysl jedině tehdy, když v sobě nechává žít Krista, jedině takový život stojí opravdu za to. Nicméně rozhodnutí „být Ježíšovým učedníkem“ nás vždy stojí nějaké úsilí a sebezapření... Tomu, kdo žije tímto způsobem, pak připadá zcela běžné zříkat se i svého majetku: abychom uměli užívat svého majetku ve prospěch svých bližních; abychom se o něj dokázali s radostí dělit s jinými, aniž bychom podléhali otroctví lakoty a chamtivosti... Učedník je totiž povolán nejen k tomu, aby na tuto cestu vykročil, ale rovněž k tomu, aby ji s úspěchem dovršil. Křesťanský život opravdu není otázkou jednoho okamžiku nebo určitého období, protože se po nás požaduje vytrvalost až do konce – až do smrti. Tato vytrvalost je možná jedině za předpokladu velké lásky k Ježíši Kristu. Z této lásky se rodí odhodlání kráčet spolu s ním i tam, kam se nám opravdu nechce. S tím je pak spjata víra, že to bude sám Kristus, kdo svou lásku přivede k naplnění ve věčnosti...