23. neděle v mezidobí B Hl.Životice, Pustějov, Kujavy, 9.9.2018
Iz 35,4-7 Ž 146 Jak 2,1-5 Mk 7,31-37
Z jednoho úhlu pohledu můžeme smysl Ježíšova uzdravení hluchoněmého z dnešního evangelia správně pochopit, pokud si uvědomíme, k čemu slouží sluch a řeč. Ano, slouží ke komunikaci. (Jistě, dá se komunikovat i beze slov, třeba gesty, ale slovy se dá vyjádřit větší hloubka obsahu). Slyšení a mluvení jsou základem komunikace mezi lidmi a také mezi člověkem a Bohem - slyšíme jeho slovo a hovoříme s ním v modlitbě... Hluchotu a němotu obecně můžeme chápat jako uzavření se do sebe sama. - V prvním čtení se motiv hluchoty a němoty, který znamená uzavření se do sebe, proplétá s motivy malomyslnosti, ochromení a vyprahlosti. Ten, kdo je v tomto smyslu hluchý a němý, je zároveň nešťastný a sklíčený, protože jsme stvořeni pro vztahy lásky, a když nám tyto vztahy chybí, trpí tím samotná podstata našeho bytí. Navíc se dostáváme do začarovaného kruhu - ve stavu sklíčenosti a smutku se nám zároveň nechce příliš si s někým povídat - nejraději bychom se se svým smutkem stáhli do své „ulity“, i když zároveň víme velmi dobře, že to pak nebude lepší, protože smutek a sklíčenost se ještě násobí... Ježíšovo ,Effatha' je z tohoto pohledu jádrem radostné zvěsti dnešního Božího slova: Bůh prolamuje lidský smutek a uzavření se do sebe tím, že člověka oslovuje a navazuje s ním vztah. A to pak vede k radosti a otevření sebe sama i vůči druhým lidem, protože nejhlubší touha lidského srdce po darování a přijímání lásky dochází naplnění. - V prvním čtení je to vyjádřeno krásným básnickým obrazem: „Tu poskočí chromý jak jelen a zaplesá jazyk němého, neboť na stepi vyprýští vody, potoky na poušti.“... Kéž Ježíšovo slovo „effatha“ otevírá naše srdce a uschopňuje ho pro vzájemnou komunikaci, aby se plnohodnotně rozvíjely naše mezilidské vztahy; kéž často komunikujeme i s Bohem v modlitbě, aby se jednou „effatha“ – otevřelo nebe a my abychom vešly do ráje...