23. neděle v mezidobí B, Hl.Životice, Pustějov, Kujavy 6.9.2015
Iz 35,4-7 Ž 146 Jak 2,1-5 Mk 7,31-37
Dnes stojíme vedle Ježíše a vidíme na vlastní oči, jak uzdravil hluchoněmého od narození. Blízcí toho člověka nejdříve Ježíše prosí. Zřejmě už slyšeli o tom, že Ježíš má takovou moc - moc uzdravovat. Velice si přejí, aby jejich bratr, možná syn, byl jako oni. Aby slyšel a mluvil; aby mohl s nimi komunikovat a smát se, nebo třeba zpívat písničky... Tedy to, co dosud nemohl. - Ježíš si hluchoněmého vzal stranou a dotýká se jeho uší a jazyka. A skutečně, hluchoněmý začne slyšet a mluvit správně... - Je to opravdu zázrak uzdravení! A přesto, že lidé o zázrak uzdravení prosili, jsou najednou udiveni a překvapeni. Rychle ta zpráva letí od jednoho k druhému. Nemohou nemluvit o tom, co právě viděli... Ale Ježíš nechce, aby o tom mluvili, protože výsledek zcela zastíní podstatu zázraku: víru v Syna člověka; tedy to, co bylo na začátku proseb o uzdravení; to, že víra musí předcházet zázrak…
Všimněme si ještě druhou skutečnost: to, že při uzdravení hluchoněmého se Ježíš nejdříve dotkl uší nemocného, aby se mu pak následně rozvázal i jazyk. - Rčení říká, že člověk má proto dvě uši a jen jedna ústa, aby dvakrát více naslouchal než mluvil. Ptejme se tedy sami sebe: jaká je rovnováha mezi mým nasloucháním a mluvením ve vztahu k Bohu i k bližním? - Podstata dialogu je právě v tom, že lidé, aby se mohli domluvit, musí se nejdříve učit naslouchat jeden druhému; pochopit vzájemné důvody; hledat kompromis v názorech… I v manželství je důležité denně usilovat o to, aby si dva lidé (často s odlišným rozumovým, citovým a povahovým potenciálem) vzájemně naslouchali; komunikovali spolu; aby se nakonec v určitém kompromisu shodli na společné cestě jak pokračovat dál životem…
Kéž bychom i my měli pevnou víru v Krista, aby mohl s námi udělat zázrak… Kéž bychom i my více naslouchali jeden druhému a hledali společnou cestu řešení… Kéž by závěr příběhu mohl platit i o nás: otevřel se jim sluch, otevřelo se jim srdce - a oni „mluví a jednají správně“; kéž bychom vždy svým životem dosvědčovali svoji víru …