20. neděle v mezidobí B Hl.Životice, Pustějov, Kujavy, 19.8.2018
Př 9,1-6 Ž 34 Ef 5,15-20 Jn 6,51-59
Židé měli v Tóře striktně zakázáno požívat krev, případně maso s krví. V krvi byl totiž život. Od svého ustanovení národem pod horou Sinaj jim bylo vštěpováno, že krev je tabu. A pak přijde Ježíš z Nazareta a začne jim říkat, že pokud nebudou pít jeho krev a jíst jeho tělo, nikdy v nich nebude život... - Když to slyšeli, byli v šoku. Mnozí odešli, protože asociace na zákaz krve v nich uza-vřela ochotu slyšet, nebo se ptát... Někteří se sice ptali, ale pak stejně asi odešly s tím, že „je to tvrdá řeč...“ - Jak nám může dát k jídlu své tělo a svou krev? Bylo jim jasné, že si nebude odřezávat kusy masa a nabízet je přístojícím, nebo že si neotevře žílu a nebude do pohárů nalévat svou krev... Tušili, že to bude jinak. A proto se zeptali – jak? - A Kristova odpověď? Jako kdyby ani neslyšel jejich námitku. Pokud to nebudete dělat, nebudete žít. A kdo neodešel pro nedostatečně jasnou odpověď, dočkal se. - Na jejich otázku Kristus odpověděl při poslední večeři: Toto je mé tělo a toto je má krev, která se za vás vylévá. Od té doby víme, jak můžeme pít Kristovu krev a jíst jeho tělo, a mít tak v sobě jeho život. Ale navzdory všem koncilům a učení o transsubstanciaci stále nevíme, jak se to může stát; jak se chléb a víno stávají jeho tělem a jeho krví. A je to dobře. Evangeliem totiž nejsme vyzýváni k tomu, abychom zkoumali, filosoficky spekulovali či laboratorně bádali. Jsme pozváni konat, žít s Kristem. Jak se v nás eucharistie stává životem? K tomu nám Kristus řekl pouze to, že je to stejně, jako on žije ze svého Otce. A o tom už nevíme vůbec nic. Stojíme tedy před tajemstvím, které nelze prozkoumat, ale které když budeme konat, budeme žít... Následujme hlas, kterým nás k Prameni života volá Život sám.