20. neděle v mezidobí B, Hl.Životice, Pustějov, Kujavy 16.8.2015
Př 9,1-6 Ž 34 Ef 5,15-20 Jn 6,51-59
Není jistě pravda, že by většina lidí byli lidé jen průměrní. A už vůbec nelze tvrdit, že by velká část lidstva byli prostě lidé zlí, že by jim o nijaké dobro nešlo. Alespoň v mládí má mnoho lidí v sobě touhu vyniknout nad průměr. A dobrá předsevzetí, která si lidé dělají, nejsou bezvýznamnými věcmi. I když člověk většinu těchto předsevzetí nesplní, jsou dokladem toho, že mnohým o něco dobrého jde. Že by rádi byli lepší, než jsou doposud… - A křesťanství této touze po plnosti dobra vychází vstříc. Především člověku ukazuje na dva jasné vzory - na Ježíše, nového Adama, tedy nového člověka. Na toho, kdo ukazuje dokonale, co obnáší plná láska k Bohu a plná láska k bližnímu. A potom Pannu Marii, na které je dokonale vidět, co to znamená, přijmout Boží vyvolení bez výhrad a zcela se s ním ztotožnit. Velké vzory! Ale v jejich velikosti je právě pro řadu křesťanů háček. Jsou pro ně, zdá se, až příliš veliké. Ne jen "pro ně", nějaké jiné křesťany, ale samozřejmě i pro nás zde. Vždyť kdo z nás prokazuje neustále bližním lásku do krajnosti, jako to dělal Ježíš? A kdo tak souhlasí ve všem s Otcem a spoléhá na jeho vůli jako Panna Maria? Snadno se nám převalí přes rty povzdech: vždyť on byl Boží Syn a Maria je Bohorodička! A snažíme se tak možná vymluvit z velkých nároků. Jenže tím nic nezískáme. Bylo by přece jen lepší být dokonalejším. Ale jak? Zase se budeme zaklínat nějakým předsevzetím, které stejně nesplníme? Podívejme se na cestu, kterou ukazuje dnešní evangelium. Mluví se zde o jedení těla Syna člověka a o pití jeho krve. Ano, chodit ke svatému přijímání - to bychom měli. A také asi většinou chodíme. Ale naplňujeme ten vysoký ideál, který před nás klade křesťanství? A teď se můžeme propadnout ještě do horší beznaděje: k přijímání chodíme, a lepší stejně nejsme - tedy nelepšíme se! Anebo - což je ještě horší - k přijímání nechodíme a tvrdíme, že to nemá cenu, protože ten a ten nebo ta a ta chodí - a "podívejte se, jak žije, jak se hádá, jak pomlouvá, jaká je na svou snachu ... !" atd. - Evangelium ale neříká jen "choďte k přijímání!" Říká, že kdo jí Ježíšovo tělo a pije jeho krev, má v sobě život věčný; že zůstává v Ježíši a Ježíš v něm… Zde je tedy řeč o životě - o životě Božím v člověku a o těsném spojení věřícího s Ježíšem. A právě tento život, který má člověk z Ježíše Krista; tento život, který je nám darován ve křtu a stále znova obnovován a rozhojňován v Eucharistii, člověk v sobě potřebuje objevit. To, co říká svatý Pavel: "nežiji už já, ale žije ve mně Kristus", to se má a může stát naší zkušeností všedního dne! Jak? Není to tak složité. Především tím, že uvěříme, že nás Bůh miluje; že nás ve křtu skutečně a neodvolatelně přijal za vlastní. Dále tak, že uvěříme, že Ježíšův život v nás je cennější než cokoliv, co na této zemi můžeme získat; a že je silnější než každé zlo a že je dokonce silnější než my sami. A nakonec je třeba, abychom s touto vírou Ježíše v Eucharistii opravdu přijímali. Potom zjistíme, že chyby a dokonce zlo se do našich životů stále dostává a že tam má dokonce stále chuť i možnost bujet. Ale zjistíme také další věc: že Ježíš je schopen i ochoten v nás stále vítězit. Ne my, ale On. A že v něm tak můžeme a máme stále zůstávat. Ne jen ve zbožném spočinutí v kostele, u svatostánku, v modlitbě. Ale v tom nejobyčejnějším všedním životě…