2. velikonoční neděle, Pustějov, Kujavy, Bílov 27.4.2014
Sk 2,42-47 Ž 118 1 Pt 1,3-9 Jn 20,19-31
Víra je velký Boží dar. Nedá se vyjmout ani uložit. Může být pevná i silná. Je světlem, které osvěcuje. Mohu ji přijmout nebo i odmítnout…
Dnes potkáváme víru Tomáše. Ne nevěřícího, ale hledajícího. Jeho víra nebyla ani vysoká, ani široká, ani hluboká. Ona byla lidská se vším všudy. A člověk, přiznejme si to, si není nikdy ničím jistý. Chvíli je nahoře a potom zase dole, ale pak, když se chytne pevného bodu, dokáže pohnout jakoby celým světem. A to se stalo. Tenkrát po zmrtvýchvstání Páně byl Tomáš úplně ztracený. Bolest i temnota Golgoty jeho i ostatní učedníky pronikla skrz naskrz. A když přece jenom slyšel nějaké „zvláštní zprávy“ od žen, nevěnoval tomu pozornost. Ba dokonce, když učedníci chvíli potom, co se setkali se vzkříšeným Kristem, mu o všem vyprávěli; a on nic neviděl, protože tehdy nebyl při tom, rozmrzel se a prohlásil, že dokud neuvidí, neuvěří… Neměl žádnou pevnou půdu pod nohama, žádný pevný bod, kterého by se chytil. Ten teprve na něho čekal. Osm dní po všem přichází Pán mezi učedníky. Jde k samotnému Tomášovi, ukazuje mu rány. Jeho dobrý pohled se střetne s očima Tomášovýma a ten získává pevnost. Už není nevěřící, ale věřící. Pán Ježíš mu nic nevytýká, blahoslaví ty, kteří neviděli, a přesto uvěřili…
Celá příhoda se stává lekcí pro všechna budoucí pokolení: pevnost se získá krizí, čili máme věřit i tomu, co nevidíme. Jinými slovy, máme věřit, abychom uviděli. Pochybnosti v životě jsou nezbytné. Žel, patří k nám. Neztrácejme však hlavu. Buďme vždycky vůči Bohu i vůči sobě poctiví. Neztraťme odvahu ptát se proč, v co a komu věřím… Netřeba se bát. Víra není slepá. Pán nás nenechá utopit se v pochybnostech. Nejenže zachytí, ale sám se stane pevným bodem pro náš život. A když už nic nepomůže, pak se chytněme modlitby prostého člověka: „Pane, nechápu, nerozumím – ale věřím, pomoz mojí víře.“