2. postní neděle B
Hl.Životice, Pustějov, Kujavy, 1.3.2015
(1.tématická o Eucharistii)
Minulou neděli listem od o.biskupa jsme byli uvedeni do postní doby ve spojení s tématem eucharistie. Několik neděl se budeme tedy zabývat eucharistií. Dnes budeme uvažovat o eucharistii a jednotě.
Jednota není pro křesťany akademickou otázkou, ale přímým Ježíšovým požadavkem. Můžeme ji vnímat v několika základních úhlech pohledu:
1) Jednota společenství vychází z jednoty člověka s Bohem…
2) Jednota společenství, je tedy souvislost mezi církví (Ježíšovo tělo mystické) a Eucharistií (Ježíšovo tělo svátostné). Jednota uvnitř církve je symbolizována právě účastí na eucharistii - Boží lid se schází u jednoho stolu…
Ježíš ve své velekněžské modlitbě prosí: „ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že jsi mě poslal“ (J 17,21). Jednota mezi námi je pro Ježíše podmínkou toho, aby svět mohl uvěřit! Jednota tedy není něčím "navíc", co by mohlo, ale i nemuselo být… Není to jednoduše vzájemná sympatie lidí, které možná spojuje obdobný pohled na svět nebo vyznávání podobných hodnot. Naše jednota je především dar, je účastí na jednotě, která je obrazem nejsvětější trojice… Jednota je dar. A privilegovaným pramenem daru jednoty je Eucharistie, Tělo Kristovo. - Svatý Pavel měl v Prvním listě Korinťanům nádhernou intuici. Věděl, že jsou Korinťané rozdrobeni; věděl, že se liší svým společenským postavením, charakterem, původem... prostě jako lidé v každé době. A věděl, že je tyto odlišnosti přivádějí do sporů a hádek. A tak jim říká: „Kalich požehnání, který žehnáme - neni to účast v Kristově krvi? Chléb, který lámeme - není to účast v Kristově těle? Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě“ (1 K 10,16-17). Ano, společenství církve se tedy rodí z eucharistie…
Možná jsme už zapomněli na rozměr jednoty, na rozměr společenství, který je v eucharistii přítomen. Když Ježíš vzal chléb a řekl: „vezměte a jezte...“ učedníci dobře věděli, co to znamená! My jsme eucharistii "zredukovali" na poděkování, ale ona je v první řadě „communio“, společenství ... Při slavení eucharistie se u nás používá pojem „chodit k přijímání“, ale jiné národy říkají „vytvářet společenství“, tedy jednotu, sounáležitost, sdílení... - Možná bychom tak i my lépe pochopili, že když nám Ježíš říká: „To čiňte na mou památku“ (1 K 11,24), tak nemá na mysli jen to, abychom denně nebo alespoň v neděli chodili na mši, ale že máme dělat to, co pro nás udělal on, a on se pro nás rozlámal. Tedy: lámejme se pro sebe navzájem tak, jako se Ježíš rozlámal pro nás. Možná bychom snadněji pochopili, že se pokaždé, když stojím v řadě na přijímání, tedy "dělám comunio", vytváří to nejhlubší společenství mezi mnou a Kristovým tělem, ve všech jeho významech! Když tedy odpovídám "amen" a přijímám do svého života Tělo Kristovo, nepřijímám tak jen Ježíše, ale i všechny bratry a sestry, kteří se mnou jeho tělo tvoří…
Vstupujme tedy s tímto darem do světa, stávejme se v každodenním životě "eucharistií", která sjednocuje to, co je rozdělené, která vytváří vztahy. Vždyť úkolem církve - těla Kristova je přivést svět k jednotě s Bohem, aby byli všichni jedno…