2.11., Hl.Životice, Pustějov, Kujavy 1.11.2014
Kořeny tohoto svátku sahají až k dobám našich pohanských předků. Ta-to tradice a svátek prošly svou vlastní historií. Chvíle vzpomínek na své zemřelé mají lidé ve velké úctě i dnes. Kult zemřelých hrál odjakživa v lidském společen-ství významnou roli, a to nejen obřad pohřbu, ale i místo uložení. Pohanské národy konaly zádušní slavnosti, zvykem bylo obětovat na hrobech pokrmy a ná-poje k usmíření zemřelých a temných čarovných sil. Také zapalování ohňů slou-žilo k odehnání nečistých sil. Bylo to jak u Keltů, tak u Slovanů. Prapůvod duši-ček odkazuje zvlášť na keltskou tradici, podle níž keltský svátek Samhain oslavoval konec léta a počátek nového roku, kterým byl 1. listopad. Pro křesťany je významný podnět k zavedení zvláštní památky duší v očistci, který dal benedik-tinský opat Odilo z Cluny r. 998, když nařídil, aby se ve všech clunyjských kláš-terech po nešporách 1. listopadu konaly církevní hodinky za zesnulé a následující den aby řeholní kněží obětovali mši sv. za všechny věrné duše v očistci. Tato zvyklost byla nejprve dodržována v klášterech, ale rychle se uchytila ve Francii, Anglii a v Německu a postupně se rozšířila po celé církvi. (13. stol.). Památka dušiček je spjata se svátkem Všech svatých (1. listopadu). Ten se oficiálně slaví od r. 835 a připomíná všechny světce, na něž se v církevním kalendáři nedostalo. Oba svátky připomínají dokončení božského díla – vzkříšení. Liturgie dne duši-ček, ačkoli používá textů z pohřbu, obsahuje spíše velikonoční naději na vzkříšení…
Vzpomínáme na ty, kteří s námi nejsou, se kterými jsme prožili část živo-ta a měli jsme je rádi. Lidé chodí zapalovat svíčky na hrobech svých blízkých a vzpomínají na ně. Na hřbitovech se zastavují i ti, kteří mají k Bohu daleko. Je to zvláštní svátek: vede ke ztišení, snad i k nesmělým pokusům o modlitbu za ze-snulé. Vede nás to také k zamyšlení nad životem a smrtí. Láska k duším v očistci je plodem živé víry. Milujeme duše v očistci, protože jsou to budoucí svatí, které Bůh miluje. My usilujeme modlitbami získat odpustky, tedy ukrátit dobu jejich očistcového vyhnanství, abychom rozmnožili Boží slávu. Z našeho vtělení do mystického těla Kristovy Církve vyplývá mystická jednota mezi církví vítěznou, bojující a trpící. Je to útěchyplné dogma o společenství svatých, že zásluhy a přímluvy jedněch je možné uplatnit ve prospěch druhých.
Dokud žijeme tady na zemi – žijme a pracujme v lásce k bližním i Bohu, ať pak jednou s Ním náš život pokračuje v plnosti štěstí i na věčnosti.…