19. neděle v mezidobí

19. neděle v mezidobí A, Hl.Životice, Pustějov, Kujavy, 13.8.2017 

1 Krl 19, 9-13    Ž 85    Řím 9,1-5    Mt 14,22-33 

Jaký to byl triumf pro učedníky, když viděli nadšení zástupů po zázračném nasycení! Představme si ale pak ty zklamané obličeje učedníků, když Spasitel rozhodně odmítá využít vhodného okamžiku popularity a energicky posílá apoštoly pryč: „A Ježíš hned přiměl své učedníky, aby vstoupili na loď...“ - Bez ohledu na zásluhy, na únavu dne, bez ohledu na nastávající noc a zlověstná mračna nad jezerem - musejí učedníci poslechnout. Není třeba žádné zvláštní fantazie, abychom si domyslili udivení a nesouhlas apoštolů; dosvědčuje to samo slovo: "přiměl je"... - Bůh nešetří svých spolupracovníků a právě po radostech úspěchu posílá často zkoušku víry. Jako každý den, tak má i den víry svou noc; a jako každé moře, tak má i Boží moře milosti příliv i odliv... - Žijeme ve znamení a ve stínu kříže a tam je i noc samoty, neúspěchu, zdánlivého opuštění Bohem anebo zdánlivě nesmyslného osudu... Bůh nás musí občas strčit do stínu kříže, protože sami se mu snažíme vyhnout. Pán nenechal své vyvolené vychutnat radost z úspěchu zázračného nasycení, nýbrž hned je podrobuje trpké noční zkoušce nervů i svalů... Jen sv. Matouš nám zaznamenal Petrovo dobrodružství na rozbouřeném moři... Nesmíme však přehlédnout, že slovíčko "hned" je ještě jednou ve vyprávění zkoušky; v okamžiku největší tísně a nebezpečí, když hrozí Petrovi utonutí a on volá o pomoc, stojí v evangeliu: „A hned vztáhl ruku a zachytil ho.“ Spasitel ho zachraňuje, však jeho káravé slovo k Petrovi se zdá našemu cítění příliš přísné: „Malověrný, proč jsi pochyboval?“ - Kdo z nás by nezapochyboval v takové situaci? Zrakem víry však zde vidíme důležité poučení: Ježíš žádá od Petra neobyčejnou víru a důvěru, která nikdy nepochybuje o Boží moci; důvěru, která nemizí za žádných okolností... Pro věřící Izraelity nebyla voda jen fyzikální látkou. Mořské vlny znamenají často ve Starém zákoně smrtelné ohrožení. Jít po vlnách pak znamená povznesenost nad nebezpečím smrti. V souvislosti s předchozím zázračným nasycením chce tato perikopa ukázat Krista jako Pána nejen nad přírodou, nýbrž i nad smrtí: Ježíš je mocnější než smrt a než všechny nepřátelské síly, neboť je Bůh milující a zachraňující... Rozbouřené moře může zneklidnit, ale nemůže pohltit - pokud se chytneme Krista. Nenechávejme se "fascinovat" živelností rozbouřeného světa, ale spíš Ježíšem, který "je nad nade vším"... Upřeme svůj zrak ne na bouři, ale na Ježíše. On má moc nás nechat kráčet; ale i vytáhnout, pokud někdy zapochybujeme. Ačkoli se někdy kymácíme v bouři, Ježíš je naším suverénním zachráncem...