18. neděle v mezidobí

„Kde bylo, tam bylo, za sedmýma horami…“ - Takto nějak se začínají mnohé pohádky. - Před chvílí jsme slyšeli evangelijní příběh jakoby z jiného světa. Jen si představme: kdybychom nemuseli pracovat; kdybych byl mezi námi někdo, kdo rozmnoží chléb a nemuseli se o nic starat… Nebyl by to krásny život?

Podívejme se však na událost rozmnožení chlebů trochu z jiného úhlu. Nehleďme na Ježíšovy učedníky s pohrdáním. Nejsou to lenivci, kteří se chtějí co nejdřív zbavit zodpovědnosti, a proto naléhají na Ježíše, aby rozpustil zástupy. Jsou to realisticky smýšlející zodpovědní lidé. Jsou všímaví a vidí potřeby jiných. Chtějí pomoci, a proto navrhují řešení, které ze svého pohledu považují za reálné: „Toto místo je opuštěné a už se připozdilo. Rozpusť proto zástupy, ať se rozejdou po vesnicích a koupí si něco k jídlu.“ - Ježíš je však vede mnohem dál, než kam sahají jejich lidské schopnosti a možnosti. Jeho reakce je: „Není třeba, aby odcházeli. Vy jim dejte jíst!“ - Jelikož již víme, co následovalo dál, můžeme říci, že v dané situaci by bylo přiměřenější, kdyby Ježíš řekl: „Není třeba, aby odcházeli. Já jim dám jíst!“ Byl to přece on, kdo nasytil ten více než pětitisícový zástup, a jen on dovede utišit ten hlad, který trápí lidská srdce. Ježíš ale nevolí toto řešení. - Kdyby Ježíš řekl: „My dáme zástupům jíst“, mohli by si učedníci myslet, jak jsou důležití, že si Ježíš bez nich neporadí. Kdyby na jejich návrh zareagoval slovy „Já dám zástupům jíst“, mohli by nabýt dojmu, že na nich vůbec nezáleží. K čemu je tedy Ježíš povolal, když všechno udělá sám?! - Pouze pobídka „Vy jim dejte jíst!“ dokonale vyjadřuje obrovskou zodpovědnost Ježíšových učedníků a zároveň jejich lidskou bezmoc a nepatrnost, kterou obdivuhodně překlenuje nesmírná Boží moc a jeho nekonečná láska. - Ježíš učedníkům říká: „Není třeba, aby zástupy odcházely. Vy jim dejte jíst!“ - Právě díky této výzvě, Ježíšovi učedníci chápou, jak na tom opravdu jsou: „Nemáme nic...“ Opravdu, my sami nemáme nic, vše je od Boha… Když však konečně dospějeme k poznání, že opravdu nic nemáme, a s důvěrou přineseme toto své „NIC“ k Ježíši, tehdy se mohou začít odehrávat zázraky... 

I na nás se Ježíš obrací s výzvou: „Není třeba, aby odcházeli. Vy jim dejte jíst!“ – Otevřeme se lásce, nechme se ní proniknout, vpusťme do svého srdce Boží slovo, abychom přinesli světu své NIC a nechali ho Ježíšovi proměnit a tak nasytit duchovní hlad lidí kolem nás….