17. neděle v mezidobí B Hl.Životice, Pustějov, Kujavy 26.7.2015 |
|||
2 Kr 4,42-44 |
Ž 145 |
Ef 4,1-6 |
Jn 6,1-15 |
Ježíš dnes nakrmil více než pět tisíc lidí. Jak se to může stát? U Boha není nic nemožného: stačilo pět ječných chlebů a dvě ryby…
Ten, kdo se nechává pohnout soucitem při pohledu na velký zástup potřebných naší doby, neuteče, nepřeslechne, nezacpe si uši. Kdo není lhostejný vůči bídě mnohých, pochopí, že si nemůže nechat těch „pár chlebů a ryb“ pro sebe, ale nabídne to Kristu, který to rozmnoží a našima rukama dá potřebným… Nemusíme mít mnoho, stačí málo. Kristus včera jako dnes používá to málo, co mu dáváme. I my (podobně jako učedníci) bychom chtěli sice říct: "Máme jen: jen málo peněz, času, sil, schopností, odvahy,… - Co to je tedy pro tolik lidí?" - Kristu však stačí to „naše“ málo…
Pokud se přece jen odhodláme dát Kristu to, co by mohlo posloužit i druhým, jak si představit "rozmnožení"? Jednoduše: tak jako tehdy, bez žádné okázalosti (zázrak rozmnožení zůstal tehdy nepovšimnut, vše proběhlo zcela "prostě" - jen na konci si přítomní všimli, že došlo k něčemu mimořádnému, protože "nevysvětlitelně" zbylo tolik chleba). Nepřehlédněme, že Ježíš nerozmnožil chléb a ryby pro všechny najednou, ale postupně, "za pochodu". Boží cesty jsou často skryté a nenápadné, zato účinné. "Za pochodu" znamená, že nemusíme nejprve nahromadit všechny prostředky ke službě (a dlouho si je vyprošovat, než je všechny dostaneme, abychom potom někdy mohli pomáhat... Za pochodu" znamená trpělivě od Krista přijímat a dávat. A někdy si s údivem povšimneme, že dáváme víc, než bychom byli schopni jen z vlastních sil a schopností! Pokud jsme pozorně naslouchali evangelnímu textu, postřehli jsme, že učedníci dali Kristu to, co měli, aby pak přijímali a dávali dál… Pro toho, kdo se dává Pánu k dispozici, je životně důležité umět od Krista přijímat, čerpat, a nesnažit se rozdávat z toho mála, co každý má, tedy bez Krista! Našich pět chlebů samozřejmě nepostačí pro tolik lidí; nepostačí ani dlouhodobě…, protože brzy bychom se vyčerpali, skončili s prázdnou (neměli bychom ani pro sebe, ani pro druhé!) a nakonec bychom "vyhořeli"…
Jen ti, kdo jsou soucitní a nezavřou své srdce při pohledu na zástupy; kdo neutečou, aby neslyšeli Ježíšův hlas; ti mají velkolepé poslání: nabízet Kristu „své málo“, pak přijímat od něho dary a nimi „sytit“ druhé: sytit Božím slovem; ale i "obyčejným“ slovem útěchy; naděje; skutkem lásky; či hmotnými dary... Pak se tito velkodušní a s otevřeným srdcem stanou svědky zázraku, který však neuvidí ti, kdo si ponechají (či už ze strachu; z nedostatku soucitu či víry) svých pouhých pět chlebů jen pro sebe...