15. neděle v mezidobí, Bílovec, Pustějov, Kujavy, Bílov 13.7.2014
Iz 55,10n Ž 65 Řím 8,18-23 Mt 13,1-23
Holčička dostávala každý rok na narozeniny pletené oblečení. Když měla patnáct, namísto uštrikovaných věcí dostala klubko vlny, jehlice a knihu s názvem: Jak plést. V knize bylo věnování: K narozeninám ti daruji šál. Stačí zkompletovat…
- Před dvěma tisíci lety Ježíš mluvil současníkům o semenu a o půdě. Semeno samo o sobě je k ničemu, seschne. Půda sama o sobě zůstane neúrodná. Ale pokud se semeno vloží do dobré půdy, přináší úrodu… V tom je poučení pro duchovní život: na jedné straně je člověk se svobodnou vůlí; a na druhé Bůh se svým Slovem a milostmi. - Každý člověk potřebuje prožívat a stále prohlubovat svoji víru, kterou přijal ve křtu. Ve spolupráci toho, co je Boží a lidské, vzniká výsledek: hodnotný, vyvážený, morální život člověka…
- Je dobré, když u podobenství o rozsévači přemýšlíme nad tím, jakou půdu nalezne semeno slova, když padne do našeho srdce. Obere ho o něj Zlý, uschne při první nepříjemnosti, udusí ho starosti, nebo přinese užitek...? Většinou nakonec pouze více méně zkroušeně a rozpačitě zkonstatujeme, že ta půda našeho srdce bývá taková všelijaká, a jdeme dál… Není tedy od věci zamyslet se při podobenství o rozsévači také nad tím, jak já rozsévám dobro kolem sebe. Rozhodím ho jenom tam, kde se rýsuje jasný výsledek (alespoň v podobě vděčnosti), nebo i tam, kde mu hrozí, že bude (bez poděkování) sezobané, spálené, udušené...?
- Pokud si povšimneme širšího kontextu podobenství, můžeme ještě lépe pochopit nejen toto slovo, ale i Rozsévače, který nám ho zvěstuje, a žasnout nad jeho velkorysostí a nekonečným milosrdenstvím. - Kolem Ježíše se shromažďuje velké množství lidu, ale asi sotva lze hovořit o kdovíjakém úspěchu. Lidé se sice nadchnou pro zázraky, ale na cestě víry se nepohnou dopředu, i když viděli různé znamení… On však přesto rozsévá dál. Štědře, milosrdně, s láskou a všude – i na okraj cesty, na kamenitou půdu nebo do trní... A ví celkem jistě, že bude zničené jak jeho zrno slova, tak i on sám. Z lidského pohledu bychom to označili za čiré plýtvání. Kolikrát jsme už i po menším neúspěchu „práskli dveřmi“ s tím, že „to už nemá význam - zbytečně se namáhat“... Bůh se ale nebojí plýtvat svým Slovem a svojí láskou. Dělá to znova a znova, jen abychom byli šťastní.
- Nebojme se tedy přijmout Slovo života do svého srdce; buďme vytrvalý rozséváním dobra i kolem nás a jednou uvidíme, že svět kolem nás se mění…